Lidé po celém světě odpradávna vplétají do svých tradic příběhy, která zahrnují podivuhodná stvoření. Fantazii podněcují nálezy prehistorických kostí nebo neznámá zvířata vyplavená na mořské pláže. Zcela zvláštní postavení v tomto ohledu má čupakabra. Tato moderní legenda z Portorika nabízí fascinující pohled na zrod mýtu na samém konci 20. století.
Prastará zvířata a vodní bytosti
Vznik mnoha legend pramenil z objevů zkamenělých kostí rozesetých po celé planetě. V evropských zemích dostali draci podobu okřídlených strážců pokladů. Východní kultury si tyto tvory naopak představovaly jako bezkřídlé nositele štěstí a oživují je dodnes při oslavách nového roku. Egyptský fénix podle starých vyprávění disponoval schopností léčit a po pěti stech letech života se dokázal obnovit z vlastního popela.
Bájní tvorové často osídlovali vodní plochy a hluboké oceány. Skandinávský kraken potápějící lodě pravděpodobně vznikl na základě vyplavených těl skutečných krakatic obrovských na norské pobřeží. Skotské řeky podle tamního folkloru obývá kelpie v podobě koně s přilnavou kůží. V Japonsku si lidé zase vyprávějí o tvorovi jménem kappa s rybími šupinami a prohlubní s vodou na temeni hlavy. V hlubokých jeskyních Jižní Afriky se má ukrývat had Grootslang s očima z drahokamů, který svou obří velikostí vychází z pozorování skutečných afrických krajt.
Zrod portorického lovce
Příběh o čupakabře odstartoval v Portoriku na počátku devadesátých let. Obyvatelé začali hlásit noční útoky na kozy a ovce. Původní svědectví popisovala tvora stojícího na dvou nohách s červenýma očima a šupinatou kůží. Na zádech měl mít ostré ostny a svým pohybem prý připomínal velkého klokana. Zvěsti o netvorovi se rychle rozšířily do dalších zemí napříč americkým kontinentem.
Odborník Loren Coleman vysvětluje tuto původní podobu vlivem populárního hororového filmu Species. Hlavní postava jménem Sil měla na zádech úplně stejné ostny a film měl na ostrově premiéru přesně v době prvních hlášení. Další teorií zrodu mýtu byla tlupa opic makak rhesus. Tyto opice se na ostrově využívaly k experimentům a podle některých informací mohly utéct do volné přírody.
Nemocné šelmy jako zdroj paniky
Pozdější hlášení ze severnějších oblastí Ameriky přinesla úplně jiný popis záhadného zvířete. Z dvounohého plaza se postupně stal menší čtyřnohý tvor bez srsti připomínající psa. Vědci jako Barry O´Connor a Kevin Keel těla těchto domnělých příšer prozkoumali. Identifikovali v nich obyčejné kojoty a divoké psy trpící velmi těžkou formou prašiviny.
Tuto nemoc způsobuje parazit Sarcoptes scabiei a drobné šelmy na něj nemají dostatečnou imunitu. Nákaza u kojotů vede ke ztrátě srsti a obrovskému vyčerpání organismu. Nemocná a oslabená zvířata pak nedokážou ulovit svou přirozenou kořist ve volné přírodě. Z toho důvodu se stahují k lidským obydlím a vybírají si snadnější cíl v podobě domácích hospodářských zvířat. Vysávání krve se ovšem podle odborníků nezakládá na žádném reálném základě.
Mírumilovný léčitel a horský strašák
Příběhy z daleké Indie a Číny barvitě líčí jednorožce jako tvora s obrovskou mocí. Vynalézaví kupci v minulosti běžně nabízeli zákazníkům kly mořských narvalů a vydávali je za rohy tohoto bájného zvířete. Lidé totiž věřili v jejich magickou schopnost vyléčit bolavé břicho nebo zastavit účinky prudkého jedu. V křesťanském umění pak tento klidný a mírumilovný tvor často symbolizoval samotného Krista.
Naprostý protiklad k této posvátné bytosti představuje obrovitý yetti z drsných himálajských hor. Nepálští Šerpové si vyprávějí historky o nebezpečném primátovi a přisuzují mu záhadné stopy v hlubokém sněhu. Na západě pro něj zdomácnělo označení sněžný muž a celý mýtus pravděpodobně vznikl z velmi prozaického důvodu. Strašidelné zkazky měly spolehlivě odradit malé děti od nebezpečných samostatných toulek v horské divočině.
