Londýnské tiskárny 25. dubna 1719 vychrlily první výtisky příběhu, který navždy změnil vnímání samoty v divočině. Daniel Defoe tehdy vložil do rukou čtenářů osudy muže, jehož předobrazem se stal zarostlý skotský námořník Alexander Selkirk. Tento literární počin definoval moderní román a zároveň zamlčel syrovou pravdu o čtyřech letech totální izolace uprostřed Pacifiku.
Selkirkův dobrovolný exil
Alexander Selkirk se po prudké hádce s kapitánem nechal v roce 1704 vysadit na neobydleném ostrově Más a Tierra v souostroví Juan Fernández. Vybaven pouze mušketou, trochou tabáku a Biblí sledoval z pláže mizející loď Cinque Ports, která ho zanechala napospas tichomořskému větru. První měsíce trávil v naprosté apatii, živil se převážně masem langust a bojoval s ochromujícím strachem z neznámých zvuků nočního pralesa. Postupem času si vybudoval dvě chatrče z pimentovníkového dřeva a ochočil si divoké kočky, které ho chránily před dotěrnými krysami.
Zrod literárního fenoménu
Když se Alexander Selkirk po více než 4 letech vrátil do Londýna, jeho vyprávění okamžitě upoutalo pozornost tehdejší smetánky i literátů. Daniel Defoe, zkušený politický pamfletista s vytříbeným čichem na senzace, rozpoznal v námořníkově osudu potenciál pro rozsáhlé fiktivní vyprávění. Přetvořil skotského rváče v uvážlivého Angličana, který na ostrově buduje civilizovanou kolonii a statečně čelí nástrahám osudu.
Spisovatel pracoval s textem jako zručný obchodník, který ví, že čtenáři touží po dobrodružství i morálním ponaučení. Změnil dobu pobytu z reálných 4 let na těžko uvěřitelných 28 a z pacifického ostrova udělal karibskou dravou džungli. Robinson Crusoe se stal spíše projekcí dobových ideálů o ovládnutí přírody než věrným záznamem Selkirkova psychického rozkladu.
Rozpor mezi mýtem a realitou
Skutečný Alexander Selkirk po návratu do civilizace trpěl těžkými depresemi a marně hledal klid v tempu tehdejšího Londýna. Často se uchyloval do ústraní, kopal si na zahradě zemljanky a s nostalgií vzpomínal na ticho svého ostrova. Jeho literární alter ego naproti tomu prosperovalo a zosobňovalo nezlomnou lidskou vůli, což ostře kontrastovalo se Selkirkovou neschopností žít v lidské společnosti.
Daniel Defoe do textu vložil postavu Pátka, aby vytvořil dynamiku mezi pánem a sluhou, ačkoliv Alexander Selkirk nikoho takového na ostrově nepotkal. Skutečný trosečník musel čelit absolutní sociální deprivaci, která ho dohnala k tomu, že nahlas předčítal z Písma jen proto, aby nezapomněl mluvit. Tyto aspekty totálního odloučení autor románu nahradil popisy pěstování ječmene a krocení divokých koz.
Historikové dnes připomínají, že Alexander Selkirk zemřel jako osamělý muž na palubě lodi u afrického pobřeží, daleko od slávy, kterou mu jeho příběh posmrtně zajistil. Daniel Defoe zinkasoval tučné honoráře a upevnil svou pozici v literárním světě. Námořníkova tělesná schránka spočinula v hlubinách oceánu, ovšem jeho osud dál přežívá v milionech výtisků po celém světě.
Osamělost v moderním světě
Příběh Robinsona Crusoa dnes čteme optikou člověka zahlceného informacemi, pro něhož je představa pustého ostrova spíše lákavým únikem než trestem. Alexander Selkirk zažil surovou izolaci v době, kdy samota znamenala rozsudek smrti nebo rychlé šílenství. Daniel Defoe nám odkázal mýtus, který dodnes definuje náš vztah k divoké přírodě a hranicím lidské odolnosti.
