Desítky let ho vydávali za alternativu k císařskému řezu. Ve skutečnosti šlo o operaci, která ženám rozřezala pánev a zničila jim život. Symfyziotomie byla běžnou praxí v irských nemocnicích až do roku 1987. Často bez souhlasu pacientek.
Víra místo medicíny
Zatímco ve většině Evropy se s rozvojem císařských řezů na symfyziotomii postupně zapomnělo, v Irsku zažila nečekaný návrat. Katolická církev totiž tlačila na zachování co největší plodnosti a chirurgický řez pánví měl ženám umožnit porodit víc dětí. Císařský řez byl považován za rizikový, protože po něm lékaři většinou nedoporučovali více než tři porody. A to bylo pro tamní náboženský étos nepřijatelné.
Operace se často prováděla bez dostatečného vysvětlení. Ženy přiváželi na sál, podali jim lokální anestetikum a jednoduše jim rozřízli pánevní kost. Některé byly ještě nezletilé. Běžná nebyla ani celková anestezie. Část zákroků probíhala v bdělém stavu, pouze s omezeným znecitlivěním. V zájmu dítěte.
Symfyziotomie se neprováděla jen při komplikacích. Často šlo o preventivní zákrok, který měl „připravit“ tělo na budoucí porody. Výsledkem ale byly doživotní bolesti, potíže s chůzí, inkontinence i psychická traumata. A mlčení.
Tělo ženy jako nástroj
Mnoho pacientek se o zákroku dozvědělo až zpětně. Po porodu se nemohly postavit, pociťovaly ostrou bolest v oblasti pánve, ale nedostaly žádné vysvětlení. Odpovědi přišly až po letech. Některé ženy přišly o dítě, jiné se ocitly na invalidním vozíku. Zákrok neprobíhal jen při akutních komplikacích, ale i u zdravých rodiček, které by jinak porodily přirozeně.
V dokumentech organizace Survivors of Symphysiotomy se objevují desítky výpovědí žen, které popisují chaos, bezmoc a bolest. Jedna z nich musela po operaci týdny chodit opřená o smetáky, jiná se plazila po čtyřech. Zákrok zanechal jizvy nejen fyzické, ale i hluboká citová zranění. Postižené ženy často trpěly úzkostmi, poruchami spánku a pocitem, že jejich tělo už jim nepatří.
Irsko bylo jedinou vyspělou zemí, která praktikovala symfyziotomii v takovém měřítku, a tak dlouho. Stovky žen dodnes čekají na skutečné uznání utrpení, které jim stát a církev způsobily.
Omluva nestačí
Až v roce 2014 začala irská vláda řešit první kroky ke smíření. Nabídla ženám odškodné, ale bez veřejného přiznání chyby. Pro mnohé přeživší to byl spíš pokus udělat za minulostí tlustou čáru. Peníze bolest nevyváží. Mnohem důležitější byla omluva, a ta přišla pozdě, nebo vůbec.
Odborníci upozorňují, že symfyziotomie patří mezi zákroky s vysokým rizikem trvalého poškození. Přesto ji v Irsku prováděli i ve chvíli, kdy byla anestezie i císařský řez běžně dostupné. A především bezpečnější. Dnes se tento zákrok vyskytuje jen velmi výjimečně, obvykle v extrémních podmínkách a chudých oblastech bez přístupu k operačnímu sálu.
_(14762160486).jpg){kind=link}