Anglický lékař Richard Mead pomohl v 18. století prosadit jednu z nejpodivnějších metod záchrany lidského života. Evropská medicína tehdy zcela vážně spoléhala na oživování utonulých pomocí vhánění tabákového kouře do konečníku. Procedura převzatá od původních obyvatel Ameriky se postupně stala běžnou součástí tehdejší první pomoci. Dnes už tato bizarní praxe figuruje pouze v zaprášených archivech dějin lékařství.
Zlatá éra výplachů a královská obsese
Klystýr fungoval v minulosti jako univerzální nástroj na širokou škálu zdravotních potíží. Odborníci tuto proceduru aplikovali při léčbě úplavice, těžké zácpy i silných bolestí hlavy. Obrovským fanouškem těchto střevních výplachů byl francouzský král Ludvík XIV. Panovník jich údajně podstoupil tisíce a jen za jediný rok zvládl přes dvě stě takových zákroků.
Nejvíce si oblíbil variantu s mandlovým mlékem. Své pevné zdraví a neuvěřitelně dlouhé vládnutí připisoval právě pravidelné péči o trávicí trakt. Podobné postupy brzy získaly zcela nový rozměr díky rostlině dovezené z Nového světa.
Dýmka místo umělého dýchání
Původní obyvatelé Ameriky využívali tabákové listy k mnoha účelům a Evropané jejich léčebné postupy rychle převzali. Tabák tehdy platil za velmi luxusní zboží a znak vysokého společenského postavení. Experti věřili v jeho magickou moc uvolňovat dýchací cesty a prohřívat podchlazený organismus. Mead proto doporučoval kouřové terapie přímo u tonoucích osob. Další z tehdejších kapacit Thomas Sydenham koncem 17. století běžně předepisoval na břišní potíže pouštění žilou s následným silným tabákovým klystýrem.
Botanik Nicholas Culpeper zase prosazoval obdobné procedury na silné záněty spojené s kýlou. Opravdový boom ale nastal s nápadem stimulovat pacienta při zástavě dechu. Dobový tisk popsal v roce 1746 úspěšný případ oživování ženy vytažené z vody. Kolemjdoucí námořník tehdy poradil jejímu zoufalému manželovi využití obyčejné kuřácké dýmky. Muž vložil náústek do jejího konečníku, hlavičku dýmky zakryl papírem s malou dírkou a vší silou foukl. Oběť nešťastné nehody se překvapivě probrala k životu. Tento incident pak zásadně ovlivnil formování záchranářských postupů.
Skříňky první pomoci na břehu Temže
Lékařská komunita tvrdila, že lidské tělo potřebuje k okamžitému oživení především velké teplo a silnou vnitřní stimulaci. Zplodiny z hořícího tabáku přesně tyto přísné požadavky v očích tehdejších lékařů splňovaly.
Podél řeky Temže v Londýně visely v osmdesátých letech 18. století speciální záchranářské skříňky. Kolemjdoucí v nich našli kompletní náčiní včetně pomůcek pro aplikaci tabákového klystýru u topících se lidí. Kapacity tehdy stavěly tuto riskantní proceduru na úplně stejnou úroveň důležitosti jako klasické umělé dýchání.
Nová metoda si rychle našla cestu i do tehdejší veterinární praxe. Dánští farmáři aplikovali hutný kouř svým koním trpícím těžkými zažívacími problémy. Lidský konečník je velice silně prokrvený orgán a jeho sliznice dokážou velmi rychle vstřebávat nejrůznější látky. Současná medicína tento fyziologický princip běžně využívá u obyčejných čípků. V osmnáctém století však do těla místo zklidňujících léků proudil hustý dým plný nebezpečných chemikálií.
Odborné vystřízlivění a objev silného jedu
Kritické hlasy proti této neobvyklé praktice se ozývaly už v 17. století. Anglický král Jakub I. Stuart tyto postupy zcela veřejně odsuzoval, což na chvíli znatelně snížilo jejich celkovou prestiž ve společnosti. Definitivní ústup ale přinesly až zcela nové odborné poznatky. Benjamin Brodie provedl v roce 1811 sérii detailních pokusů na zvířatech. Odhalil, že nikotin obsažený v listech působí jako velmi nebezpečný jed a dokáže spolehlivě zastavit krevní oběh.
Většina doktorů po tomto zjištění od riskantní procedury ustoupila. Poslední písemné záznamy o vhánění dýmu do střev pocházejí z roku 1835, kdy se jím léčitelé pokoušeli pomoci pacientům s těžkou cholerou.
