Francouzský král Ludvík XIV. ztělesňoval po sedm desetiletí absolutní moc a proslul budováním velkolepého dvora ve Versailles. Odtud ovládal celou zemi a diktoval evropskou politiku. Za luxusní fasádou drahých látek a těžkých parfémů se ale skrýval muž s velmi specifickým přístupem k vlastnímu tělu a životosprávě. Každodenní rutinu nejmocnějšího panovníka určovaly dnes těžko pochopitelné lékařské postupy i nezkrotná chuť k jídlu.
Koupel jako zbytečné zdravotní riziko
Osobní hygiena měla v 17. století úplně jiná pravidla. Lékaři považovali vodu za nositele nemocí a mytí obličeje mělo podle nich způsobovat nebezpečné záněty očí nebo dokonce oslabovat zrak. Samotný král se podle historických pramenů vykoupal celkově pouze dvakrát za celý svůj život.
Nepříjemný tělesný odér maskoval těžkými parfémy, pudrem a sáčky s vonnými bylinami, které nosil ukryté v honosném oděvu. Versailleský palác, kam přesunul svůj dvůr z Paříže, tak představoval paradoxní směsici luxusu a všudypřítomného zápachu. Církevní hodnostáři navíc tvrdili, že lázně vedou k promiskuitnímu chování. Panovník proto zaměřil pozornost na zcela jiné formy tělesné očisty.
Každodenní rituál s irigátorem
Výplach střev patřil k naprosto běžné ranní rutině královského dvora. Lékaři vnímali klystýr jako univerzální lék na většinu tehdejších chorob. „Všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů,“ prohlásil v roce 1652 známý pařížský lékař Guy Patin. Francouzský vládce měl už od dětství naordinovaný speciální bujon z telecího masa, cikorky, šťovíku, hlávkového salátu a citronu.
Ročně absolvoval stovky výplachů a spolykal obrovské množství projímadel, aby se udržel v kondici. Jeho vyměšování pečlivě sledoval a zapisoval tým štědře placených odborníků na kvalitu stolice a moči. Samotné nástroje z mědi nebo stříbra zdobily luxusní rytiny a v urozených kruzích fungovaly podobně samozřejmě jako dnešní zubní kartáčky.
Hostiny plné polévek a masa
Pravidelná aplikace silných projímadel umožňovala panovníkovi konzumovat neuvěřitelné porce jídla. Na jediné posezení spořádal čtyři různé polévky, k tomu celého bažanta, koroptev, nakrájené skopové maso na česneku a dva pořádné kusy šunky. Zámecká tabule pravidelně přetékala sladkostmi, ovocem a oblíbenými zvěřinovými paštikami z lanýžů. Husté polévky musely na králův přísný příkaz vždy obsahovat vodnici.
Hotové pokrmy zapíjel pravým šampaňským nebo oblíbeným maďarským tokajským vínem, kterému dával přednost před domácí produkcí. Nezdravý životní styl a nulová péče o chrup vedly k postupné ztrátě zubů. Následkem zanedbané a pokročilé syfilidy mu dokonce chybělo téměř celé horní měkké patro.
Chirurgický zákrok s dlouhou přípravou
Dlouholeté problémy s hemoroidy panovníkovi často znemožňovaly obvyklou účast na společenských akcích a dvorských slavnostech. Vyřešení této bolestivé situace dostal na starost královský holič Charlese Françoise Felix. Tehdejší lékaři do lidského těla téměř neřezali a chirurgické úkony včetně trhání zubů obstarávali právě lazebníci. Felix si před náročným zásahem na svém panovníkovi prozřetelně vyžádal půl roku na trénink.
Do péče dostal pětasedmdesát mužů z venkova a vězení, na kterých si nebezpečnou operaci zkoušel. Mnozí z nich ostrý zákrok bez anestezie a antibiotik pochopitelně nepřežili. Královský holič díky těmto pokusům zdokonalil speciální zakřivený skalpel a Ludvíka následně úspěšně odoperoval. Nejdéle vládnoucí evropský monarcha se nakonec dožil úctyhodných šestasedmdesáti let a osudnou se mu stala až sněť z neléčeného poranění nohy.
