Třetí říše se navenek prezentovala přísnou morálkou a kultem dokonalé árijské rodiny. Za oponou této masivní propagandy ovšem nacisté vybudovali obří síť speciálních vojenských a táborových zařízení pro své muže. Mašinérie sem násilím zavlekla desítky tisíc žen z okupované Evropy k výkonu se*uálních služeb. Projekt Heinricha Himmlera sloužil jako mocný nástroj kontroly a zároveň představoval pochybnou odměnu pro vybrané zajatce.
Zvrácená odměna za absolutní poslušnost
Němečtí generálové rychle pochopili nemožnost absolutní kontroly nad pudy svých vojáků. Místo marných zákazů se rozhodli intimní styk s ženami institucionalizovat. Na okupovaných územích postupně vyrostlo více než pět set speciálních vojenských domů, které měly zabránit šíření nemocí a udržet armádní disciplínu.
Do této obří sítě padlo podle historiků přes padesát tisíc mladých dívek z celé Evropy. Úřady k těmto ženám přistupovaly výhradně jako ke spotřebnímu materiálu pro obveselení armády a vyžadovaly od nich pod přísným dohledem plnění přesně stanovených denních kvót. Nesplnění normy rovnou znamenalo ztrátu nároku na stravu a kruté fyzické tresty.
V polních podmínkách blízko frontové linie nabírala situace ještě hrůznějších rozměrů. Pokud jednotky trpěly špatným zásobováním nebo prohrávaly těžký boj, měnila se tato setkání v drsné hromadné útoky. Strojový přístup nacistů k lidské intimitě dosáhl svého absolutního vrcholu právě v těchto mobilních armádních vozech. Každá zajatkyně zde okamžitě ztratila jméno a stala se pouhým číslem v evidenci Wehrmachtu. Celý projekt pečlivě monitorovali vysocí důstojníci, kteří si pro sebe prozíravě vyhradili luxusnější zařízení s nesrovnatelně lepším zázemím a větším komfortem.
Domy utrpení uprostřed táborů
Tento ponižující systém pronikl v roce 1942 pod osobním vedením Heinricha Himmlera i za ostnaté dráty obávaných koncentračních táborů. Vedení SS zřídilo izolované stavby takzvaných speciálních bloků v Mauthausenu, Osvětimi, Dachau a Buchenwaldu. Samotná návštěva podléhala přísnému časovému limitu patnácti minut a vyžadovala přidělení speciální poukázky od příslušných dozorců.
Nacisté pečlivě třídili návštěvníky podle rasového klíče, přičemž židovští zajatci měli vstup do těchto místností z nařízení velení absolutně zakázán. Tyto instituce zcela cíleně rozbíjely solidaritu mezi uvězněnými muži a vnášely do utlačované komunity hlubokou vzájemnou nedůvěru.
Trpký osud zlomených dívek
Do těchto speciálních bloků dozorci naháněli zubožené ženy primárně z obrovského komplexu Ravensbrück. Esesáci tyto zlomené oběti zpočátku lákali na lživé sliby lepšího zacházení, vydatnější stravy a budoucího propuštění na vysněnou svobodu. Skutečnost ovšem přinesla každodenní fyzické útrapy a naprostou ztrátu lidské důstojnosti. Zajaté ženy musely během vyhrazených večerních hodin absolvovat nedobrovolný styk až s osmi muži za sebou.
Očekávání potomka představovalo pro tyto ženy velmi rychlý rozsudek smrti. Nacisté je rutinně posílali na nucené sterilizace pomocí silného rentgenového záření nebo je rovnou odeslali do smrtících plynových komor. Odborníci z řad SS jako doktor Josef Mengele nebo gynekolog Carl Clauberg na nich prováděli kruté lékařské experimenty bez použití jakýchkoliv tišících prostředků. Vyčerpané a nemocné dívky po šesti měsících v tomto hrůzném bloku dozorci bez lítosti odeslali na smrt a okamžitě je nahradili novým transportem zoufalých žen.
