Snad každý zná siluetu s býčí přilbou z etikety piva. Málokdo však tuší, že nejslavnější socha Beskyd je vlastně jen odolná kopie, zatímco jeden z originálů roky chátral mezi vlky v pražské zoo. Příběh pohanského boha Radegasta je plný mýtů o zničených modlách, ale i doložených tragédií, kdy při instalaci sochy zabíjel blesk.
Beskydy mají svého krále. Rozkročený svalnatec s lví tváří a rohem hojnosti shlíží do kraje z výšky 1129 metrů nad mořem a ročně k němu zamíří davy turistů. Většina z nich si u sochy udělá fotku a pokračuje na Pustevny. Málokdo se pozastaví nad tím, že to, co vidí, není původní dílo slavného sochaře Albína Poláška. Je to žulová náhrada. Původní socha z umělého kamene totiž prohrála boj s drsným horským klimatem. Drsné počasí si vybralo svou daň a ikonická figura se doslova rozpadala před očima. „Například holubici mu urazil blesk,“ podotkl pro Blesk frýdecko-místecký historik Jaromír Polášek.
Tragédie při instalaci a smrtící bouře
Historie sochy se začala psát v ateliéru frenštátského rodáka Albína Poláška ve Spojených státech. Umělec vytvořil slovanského boha slunce a úrody, kterého se rozhodl věnovat svému rodnému kraji. Cesta sochy na hřeben v roce 1931 však připomínala spíše horor. Nákladní automobil s těžkým nákladem uvízl ve strmé zatáčce na Pustevnách. Museli ho vytahovat koně.
Situace se dramaticky zhoršila, když se při instalaci strhla silná bouře. Blesk tehdy zasáhl jednoho z vojáků, kteří u sochy drželi čestnou stráž, a na místě ho zabil. Tato tragická událost jako by předznamenala další osud sochy. Umělý kámen s přísadou žulové drti, ze kterého byl Radegast vyroben, nedokázal dlouhodobě vzdorovat mrazu a větru. Proto památkáři v devadesátých letech rozhodli o radikálním kroku. Původní sochu snesli a nahradili ji kopií z odolné přírodní žuly. Jan Sobek z Leskovce vytesal repliku vážící sedm tun, která vévodí hřebeni od července 1998.
Zapomenutý originál mezi vlky
Veřejnost často žije v domnění, že existuje pouze jeden Radegast. Pravda je překvapivější. Albín Polášek nechal odlít dva kusy. Zatímco ten první putoval na moravské hory, druhý měl zdobit sochařovu zahradu. Politický vývoj po roce 1948 a nástup komunismu však plány zhatil a umělec se do vlasti už nevrátil. Druhá socha zůstala v Praze, kde se na ni téměř zapomnělo.
Dělníci ji objevili až po letech na zahradě bývalé slévárny pod nánosem hlíny a listí. Protože se socha se zvířecími rysy hodila tematicky, úřady ji v roce 1961 umístily do pražské zoologické zahrady. Tam stála desítky let poblíž výběhu vlků a chátrala podobně jako její beskydské dvojče. I zde museli zasáhnout restaurátoři.
„Radegastovi chyběla holubice (nebo snad kachna) na pravé ruce i část rohu hojnosti, povrch pokrývaly mechy, lišejníky i sádrovcová krusta, socha byla protkána trhlinami a její železná výztuž beznadějně zkorodovala,“ popsal pro iDNES žalostný stav díla ředitel pražské zoo Miroslav Bobek. Aby byla oprava dokonalá, restaurátor Petr Lacina musel dokonce vypálit speciální cihly, jejichž drť barvou přesně odpovídala materiálu použitému Poláškem.
Byznys s magií a hořký život
Kult Radegasta je dnes silný. Propojuje v sobě staré legendy s moderním marketingem. Pověsti praví, že modlu na Radhošti nechali strhnout věrozvěsti Cyril a Metoděj při své misii. Podle bájí se bůh rád procházel mezi lidmi v přestrojení a zkoušel jejich pohostinnost. Historici však krotí fantazii jasnými fakty a upozorňují na nedostatek důkazů.
„Všechno jsou to pověsti, protože z doby předkřesťanské neexistují písemné prameny,“ uvedl pro Jaromír Polášek s tím, že od třicátých let se z podobných magických či pro někoho posvátných míst stal byznys. Badatelé dokonce spekulují, že jméno Radegast mohlo vzniknout omylem nebo zkomolením jména jiného boha, například Svarožice.
To však nic nemění na tom, že rohatý bůh se stal fenoménem. V roce 1970 si jeho jméno vypůjčil pivovar v Nošovicích. O názvu rozhodli lidé v anketě. Slogan „Život je hořký. Bohudík“ pak definitivně ukotvil Radegasta v českém povědomí jako patrona piva.
