Byla mladou zdravotnicí, která chtěla bojovat za vlast. Skončila jako popravčí ve službách nacistů. A zatímco po válce žila po boku milujícího muže a vychovávala děti, její minulost ležela pod nánosem mrtvých těl. Příběh Antoniny Makarovové, které přezdívali Tonka s kulometem, je jeden z nejděsivějších, jaké druhá světová válka zrodila.
Od zdravotnice k vražedkyni
Antonina se narodila jako Panfilová, ale už od dětství používala příjmení Makarovová. Podle pozdějších vzpomínek si ve škole při zápisu údajně nepamatovala své příjmení. Uvedla jen křestní jméno a jméno po otci – Antonina Makarovna. Učitelka ji tak zapsala a nové jméno jí zůstalo.
V dospívání se rodina přestěhovala do Moskvy. Tam poté začala studovat medicínu. Po útoku Němců v roce 1941 se přihlásila dobrovolně na frontu. Chtěla pomáhat jako zdravotnice, ale osud měl s jejím životem úplně jiný plán.
Při ústupu během Vjazemské operace se ocitla odříznutá od své jednotky. Nějaký čas přežívala v lesích, pak se dostala do německého zajetí. Z něj utekla s vojákem Nikolajem Fedčukem. Krátký románek skončil ve chvíli, kdy se ukázalo, že Fedčuk má doma ženu a děti. Antonina zůstala sama, bez peněz a naděje. Přidala se k ruským kolaborantům ve městě Lokoť, začala se živit vlastním tělem a brzy dostala nabídku, která změnila všechno.
Uměla zacházet s kulometem. To z ní udělalo ideální kandidátku na práci, kterou odmítali dělat i nacisté. Popravy. Zadržení partyzáni a jejich rodiny stáli u jámy, čelem k zemi. Antonina poklekla a střílela. Prý nejčastěji po 27 lidech. Dostala kulomet Maxim, třicet říšských marek za každou „akci“ a mohla si ponechat osobní věci obětí.
Přes tisíc mrtvých, žádné výčitky
„Neznala jsem je. A oni neznali mě. Neměla jsem proč se stydět,“ řekla později při výslechu. Popravám prý zpočátku pomáhal alkohol, pak už to šlo samo. Čistila zbraň, pila s německými vojáky, nakazila se syfilisem. Právě nemoc ji paradoxně zachránila. V létě 1943 byla převezena do nemocnice a když město osvobodila Rudá armáda, její popravčí kulomet už na místě nebyl.
Po válce se jí podařilo zmizet. Ukradla průkaz sovětské zdravotnice, vydávala se za zdravotnici a s novou identitou poznala Viktora Ginzburga, důstojníka Rudé armády židovského původu. Vzali se, usadili se v běloruském Lepelu a měli dvě dcery.
Antonina pracovala v textilce, jezdila přednášet do škol, vyznamenání měla v rámečku. Na nástěnkách cti visel její portrét. Skutečnost, že během války zastřelila stovky lidí, netušil vůbec nikdo. Ani její manžel.
Odhalení po 33 letech
KGB ji hledala roky. V evidencích byla vedena pod jiným jménem. Případ se několikrát otevřel a zase uzavřel. Až v roce 1976 zmínil jeden z jejích bratrů v dotazníku na ministerstvu obrany, že má sestru, která si říká Makarovová. Pátrání se znovu rozběhlo.
Když Antoninu pozvali pod záminkou předání vyznamenání a začali jí klást otázky, nevěděla, co odpovědět. Nepamatovala si jména spolubojovníků, místa, kde sloužila. Když pak ukázali fotografie, několik svědků ji poznalo.
Zatkla ji skupina agentů KGB cestou do práce. Byla klidná. Stejně klidně působila i u výslechů. Neměla pocit viny, říkala, že prostě chtěla přežít. Čekala maximálně pár let vězení. Její manžel byl zničený. Psal Brežněvovi, kontaktoval OSN. Když mu ukázali důkazy, zhroutil se. Odešel od ní, přerušil kontakt. Zůstal jen se svými dcerami.
Soud se konal 20. listopadu 1978. Tribunál vedený soudcem Ivanem Bobrakovem ji uznal vinnou z vraždy 168 lidí, jejichž totožnost šlo doložit. Reálný počet obětí byl ale mnohem vyšší. Rozsudek: trest smrti. Bez milosti, slitování, pomníku.
Poprava proběhla 11. srpna 1979 v Brjansku v šest hodin ráno. Ticho. Jeden výstřel. A konec ženy, která zabíjela dávkami.
