Malebná laguna nedaleko italských Benátek ukrývá ostrov Poveglia. Dnes pustý kousek pevniny o rozloze pouhých sedmi hektarů dříve kypěl životem a poskytoval útočiště rybářům i prodejcům soli. Následné historické události a ničivé morové vlny ale proměnily prosperující místo v přísně uzavřenou zónu. Nyní se ale blýská na lepší časy a oblíbená výletní lokalita se snad brzy dočká své původní zelené krásy.
Zlaté časy a úprk před válkou
Původní název Popilia odkazoval na všudypřítomné topoly a první osadníci sem dorazili v 5. století při záchranném útěku před invazí barbarů. Komunitě se velmi dařilo, místní se dokonce aktivně podíleli na obraně Benátek a za odměnu získali úlevu od placení daní. Lidé se naplno věnovali pěstování vinné révy, prosperujícímu rybaření a lukrativnímu obchodu se solí.
Slibný rozvoj bohužel ukončil válečný konflikt s Janovem na konci 14. století, kdy obyvatelé museli narychlo odejít na sousední Giudeccu a celá zástavba lehla popelem. Poveglia na dlouhá staletí osiřela a od poloviny 17. století nabízela pouze prázdný prostor pro bezpečné skladování proplouvajících lodí.
Čtyřicet dní čekání na břehu
Obchodní lodě přinášely do benátského přístavu nezměrné bohatství, s ním ale začaly po světě šířit i silně nakažlivé nemoci. Zástupci města proto zavedli přísná bezpečnostní opatření a každá posádka musela před vplutím do města kotvit rovných čtyřicet dní u zdejších břehů.
S narůstajícím počtem nakažených se izolovaný prostor stal nevyhnutelnou celostátní karanténou a pro více než sto tisíc nemocných znamenal smutnou konečnou stanici. Spalování obětí probíhalo z hygienických důvodů přímo na pobřeží a místní půda je tak z velké části dodnes tvořena skutečným lidským popelem. Rybáři se navíc okolním vodám vyhýbali kvůli zbytkům těl uvízlým v jejich hozených sítích.
Ztráta historických klenotů
Funkci karanténní stanice si místo zopakovalo i během 19. století při úředních kontrolách námořníků a izolaci pacientů s cholerou nebo žlutou zimnicí. Své dny tu nařízeně strávila dokonce i vzácná žirafa směřující jako dar od Egypťanů do vídeňské zoologické zahrady.
Zásadní ránu celkové architektonické podobě ostrova nečekaně zasadil až Napoleon Bonaparte. Podle jeho přímého rozkazu došlo ke zničení starého kostela San Vitale s cennými malbami a ze starobylé zvonice z 12. století vznikl docela obyčejný maják. Následně opuštěný areál sloužil už jen jako chudobinec pro osoby bez přístřeší.
Opuštěné zdi psychiatrické léčebny
Úřady ve dvacátých letech minulého století chátrající budovy přestavěly na státní nemocnici a sanatorium pro duševně choré pacienty. Za uzavřenými zdmi léčebny se údajně odehrávaly pochybné lékařské experimenty s ručními vrtačkami a ředitel podniku nakonec skočil z vysoké věže.
Provoz celého sanatoria definitivně skončil v roce 1968 a od té doby areál zcela opanovala okolní bujná příroda. Dnes sem ročně zavítá jen hrstka návštěvníků s oficiálním povolením, na které se běžně čeká téměř deset dlouhých měsíců. Odvážlivci bez papírů si proto občas zaplatí soukromý lodní taxík.
Nová naděje pro benátskou lagunu
Dlouhé roky se nedařilo najít pro prázdný prostor nové smysluplné využití a ambiciózní plány na lukrativní prodej státního majetku zcela selhaly. Iniciativu proto před deseti lety převzalo občanské sdružení Poveglia per tutti s jasným cílem vytvořit z místa veřejný park pro místní obyvatele. Téměř pěti tisícům nadšených členů se podařilo vybrat přes jedenáct milionů korun a v roce 2025 získali celou lokalitu do vysněného dlouhodobého pronájmu.
