V neděli 26. dubna uplyne rovných čtyřicet let od chvíle, kdy havárie v jaderné elektrárně v Černobylu poznamenala celý svět. K explozi čtvrtého reaktoru došlo hluboko v noci během nepovedeného bezpečnostního testu. Dnes je okolí ukrajinského města Pripjať vylidněné, ale příroda si s radioaktivními troskami dokázala poradit po svém. Uzavřenou zónu nečekaně oživují divoká zvířata a fascinující přírodní úkazy.
Osudový omyl uprostřed noci
Krátce před půl druhou ráno otřásly elektrárnou dva masivní výbuchy. První exploze odmrštila tisícitunovou betonovou desku a obnažila samotné srdce reaktoru. Oheň okamžitě zachvátil hořlavý grafit a hasiči s plameny bojovali další tři týdny. Sovětský svaz o událostech zpočátku mlčel a běžní obyvatelé netušili o neviditelné hrozbě vůbec nic.
Teprve o den později úřady nařídily hromadnou evakuaci třiceti tisíc lidí z okolí. Na odstraňování škod pak nastoupily tisíce mužů na pozici takzvaných likvidátorů. Mnozí z nich si ze strachu před ozářením sami vyráběli provizorní ochranu z olověných plátů. S odklízením trosek přímo na střeše reaktoru museli pomáhat i zcela nechránění jednotlivci.
Poprask u bezpečnostních rámů
Za hranice tehdejšího východního bloku pronikla zpráva až koncem dubna. Zvýšenou radiaci v ovzduší jako první naměřily přístroje ve Švédsku. V Československu tou dobou spustily poplach bezpečnostní rámy v jaderné elektrárně Dukovany. Ostrahu zmátlo chování systému hlavně proto, že detektory pípaly u zaměstnanců přicházejících zvenčí na ranní směnu.
František Hezoučký pracoval v Dukovanech jako hlavní inženýr spouštění. „Dozvěděli jsme se to zprostředkovaně,“ zavzpomínal na napjatou atmosféru. Spolu s kolegy zanedlouho odhadl možný příchod radioaktivního spadu z východu. Zprávy o katastrofě vzápětí vyvolaly silné pochybnosti ohledně stavby plánovaného obřího jaderného komplexu v Opatovicích nad Labem.
Divoká zvěř mění opuštěnou krajinu
S odchodem lidí se dříve rušná oblast velmi rychle proměnila. Absence lidského ruchu umožnila velkým savcům zabrat opuštěná pole a lesy. Volně se tu pohybují medvědi hnědí, vlci i vzácní zubři evropští. V chladicích nádržích určených kdysi pro přehřáté reaktory si dnes klidně plavou bobři.
Na konci devadesátých let do oblasti zamířili koně Převalského a těm se v tichém prostředí náramně daří. Po ulicích se bez dohledu toulají stovky zdivočelých psů. Potomci původních domácích mazlíčků přežili evakuaci a vytvořili komunitu s naprosto odlišnou genetikou. Pustá krajina plná betonových trosek jim zkrátka poskytla překvapivě bezpečný domov.
Tmavé rosničky a odolný houbový povlak
Přežití v kontaminovaném prostředí donutilo zvířata i rostliny k rychlé adaptaci. Rosničky východní mívají obvykle jasně zelené zbarvení, kůže žab u reaktoru však získala téměř černý odstín. Vysoká hladina melaninu obojživelníky spolehlivě chrání před poškozením buněk. Proměna barvy proběhla bleskově během několika málo generací a drobným tvorům viditelně prospívá.
Přímo v sutinách zničených budov našli vědci zvláštní druh tmavých hub. Extrémní podmínky tyto organismy nijak neničí. V místech s nejvyšší radiací rostou houby ze všeho nejrychleji a povlak pokrývá i vnitřní zdi. Zničené reaktory se tak pozvolna stávají cennou přírodní laboratoří pro biology z celého světa.
.jpg){kind=link}