Přesně před 36 lety vydechl národ u televize úžasem, který se brzy změnil v ledovou sprchu. Nově zvolený prezident Václav Havel oznámil své nejkontroverznější rozhodnutí, masivní amnestii. Na svobodu se ze dne na den dostaly dvě třetiny československých vězňů. Euforii z pádu totality vystřídalo hořké vystřízlivění, když se ulice měst začaly plnit recidivisty a kriminalita vystřelila do rekordních výšin.
Byla to první skutečná kontroverze nové éry Československa. Václav Havel byl v úřadu pouhé tři dny a chtěl udělat tlustou čáru za komunistickou minulostí. Jeho projev zněl idealisticky, téměř posvátně: „Soudy, které nepožívaly důvěry ani u nás, ani ve světě, rozhodovaly o osudech lidí,“ vysvětloval národu. Chtěl napravit křivdy režimu, který zavíral lidi za politické názory nebo drobné krádeže majetku v socialistickém vlastnictví. Jenže realita neměla s filozofií pražské kavárny nic společného. Brány věznic se otevřely dokořán a ven se vyhrnulo 23 tisíc lidí. Mnozí z nich neměli kam jít, neměli práci a jediné, co uměli, bylo krást.
Gesto, které bolelo
Rozsah amnestie byl bezprecedentní. Na Slovensku a v Česku se na svobodu dostali nejen političtí vězni, ale i zloději, podvodníci a násilníci, jimž se tresty krátily o třetinu až polovinu. Prezident věřil v lidskou dobrotu. „Předpokládám, že nebudete narážet na zlou vůli, ale naopak, že všem těm, kteří mají čistý úmysl, pomůžete,“ žádal veřejnost. Byla to osudová naivita.
Většina propuštěných se nevrátila do továren budovat kapitalismus. Vrátili se do „práce“ na ulici. Společnost, která ještě před pár týdny cinkala klíči, se najednou bála vyjít po setmění ven. Zámky u dveří se začaly měnit rychleji než kádry na ministerstvech.
Divoký západ v Československu
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Rok 1990 se zapsal do statistik černým písmem. Kriminalita explodovala. Podle dobových zpráv Veřejné bezpečnosti vzrostl počet trestných činů o neuvěřitelných 80 procent oproti předchozímu roku. Policie byla v rozkladu, chyběli lidé, auta i morálka. Na některých služebnách se dva policisté dělili o jeden psací stroj, zatímco venku řádily gangy vybavené moderní technikou z čerstvých krádeží.
V Praze 4 řešili kriminalisté během prvních tří měsíců roku 1990 trojnásobek vykradených aut než dříve. Zlodějům nahrávalo vše: nezkušenost občanů, bezmoc policie i chaos ve státní správě. Recidivisté, kteří si měli odsedět ještě roky, se smáli do očí obětem. Pocit bezpečí, na který byli lidé zvyklí za totality, se vypařil. Byl to drsný vstup do devadesátých let, která si později vysloužila přívlastek „divoká“.
Peklo v Leopoldově
Nejkrvavější účet za amnestii však nevystavili propuštění vězni, ale ti, kteří museli zůstat. V nejtěžší československé věznici Leopoldov, kde seděli vrazi a nejtěžší zločinci, vypukla v březnu 1990 vzpoura, jakou země nepamatovala. Cítili se podvedeni, že se na ně Havlův pardon nevztahoval. Přes dvě stě vězňů se zabarikádovalo, ovládli celou věznici a vyrobili si arzenál zbraní, od zápalných lahví až po podomácku sestrojené plamenomety.
Vzpoura trvala dva týdny. Proti vězňům musela nastoupit armáda s obrněnými transportéry a vrtulníky. Byla to válka v přímém přenosu. Výsledek? Jeden mrtvý vězeň, 29 zraněných na straně vzbouřenců a 11 zraněných policistů. Věznice lehla popelem, škody se vyšplhaly na 30 milionů tehdejších korun. Záběry hořícího Leopoldova se staly mementem, které navždy pošpinilo obraz sametové revoluce.
Hořká pachuť spravedlnosti
Václav Havel chtěl národu vrátit důstojnost a zbavit ho strachu z represivního aparátu. Místo toho však do společnosti vpustil jiný druh strachu, strach o majetek a život. „Morálně jsme onemocněli,“ říkal Havel ve svém novoročním projevu, aniž by tušil, jakou ránu morálce amnestie zasadí. Lidé ztratili iluze. Pochopili, že svoboda má svou cenu a že spravedlnost je často slepá nejen na soudech, ale i při udělování milosti.
