Byl to konec dubna 1945 a válka se chýlila ke konci. Přesto v Salaši na Uherskohradišťsku přišla o život dvacítka civilistů. Byli vylákáni do lesa pod falešnou záminkou a brutálně zavražděni. Hrůzný čin dodnes vzbuzuje otázky.
Osudné pozvání do lesa
Neděle 29. dubna 1945 měla být běžným dnem. Místo toho se stala nejčernějším v dějinách malé moravské obce Salaš. Pomocník hajného Josef Dobeš tehdy obcházel muže z vesnice s prosbou, že partyzáni v lese potřebují okamžitou pomoc. Devatenáct mužů neváhalo a vydalo se ke Kovářově hájovně. Netušili, že místo partyzánů tam na ně čekala léčka.
V hájovně se nacházela skupina zhruba čtyřiceti ozbrojenců, kteří mezi sebou mluvili rusky, polsky a lámanou češtinou. Představovali se jako ruští partyzáni, ale chovali se panovačně a vyzvídali, kdo ze Salaše s odbojem spolupracuje. Muže poté vyvedli do lesa s tím, že jim ukážou, jak se zachází se zbraněmi. Místo toho je obklopili a začali střílet.
Přeživší František Mlýnek později popsal, jak se mu podařilo utéct a skrýt v lese: „Když jsem si sednul, někdo řekl: ‚teď dojdou kamarádi a přinesou vám zbraně.‘ Hned nato zaznělo: ‚Deutsche Geheime Staatspolizei!‘ A spustila se střelba.“ (dopis z roku 1957)
Krvavý čin bez trestu
Obětí se stala i padesátiletá Aloisie Špičáková, která kolem místa projížděla na kole. Byla zavražděna mimořádně brutálně. Ne střelnou zbraní, ale bodnými ranami. Mezi mrtvými byli bratři, otcové i synové, včetně osmnáctiletých Františka a Aloise Pravdíkových, kteří dorazili na místo jako poslední. Jejich sestra Božena Zůbková, rozená Pravdíková, v rozhovoru pro Paměť národa uvedla: „Tatínek s bratry odešel na hájovnu, kluci se za nimi vydali až poté. Všichni tam zemřeli.“
Zvláštní jednotka ZbV-Kommando 43 pod velením SS-Sturmbannführera Wernera Brandta, složená z rusko a polskojazyčných kolaborantů, patrně jednala ve jménu odvety. O deset dní dříve totiž partyzáni skupiny OLGA v nedalekých Hošticích zajali a následně popravili německého generálmajora Dietricha von Müllera a osm důstojníků.
Zločin nebyl nikdy plně vyšetřen. František Mlýnek se snažil očistit své jméno, protože někteří pozůstalí ho podezírali ze spolupráce s gestapem. Domnívali se, že přežil až příliš podezřele. Přesto žádný důkaz o zradě neexistuje a historici tuto teorii neberou vážně.
Paměť obětí a nezodpovězené otázky
Den po masakru, 30. dubna 1945, byla Salaš osvobozena Rudou armádou. O to nesmyslnější a brutálnější čin působí. Vrahům šlo o jediné. Zastrašit a pomstít se. Odpovědi na otázky, kdo přesně akci plánoval a proč byla tak rafinovaně připravená, zůstávají nedořešené.
Z devatenácti mužů ze Salaše se už domů nikdo nevrátil. Božena Zůbková ve svých 90 letech dál udržuje památku své rodiny: „Svobody se nedožil náš tatínek František Pravdík, náš osmnáctiletý bratr František, tatínkův bratr Alois Pravdík, maminčin bratr František Bičáň, bratranci Karel, Emil a Josef Klemovi, Eduard Pravdík a Stanislav Hanák.“
Tragédie v Salaši je dodnes připomínána památníkem a pietními akcemi. Zůstává symbolem toho, jak i těsně před koncem války může zlo udeřit s plnou silou.
