V dějinách naší země existují události, o kterých se na rozdíl od vyhlazení středočeských Lidic příliš často nemluví. Obec Český Malín na Volyni potkal před třiaosmdesáti lety podobně tragický a nespravedlivý osud. Přestože místní obyvatelé žili poklidným venkovským životem a německé okupační správě poslušně odevzdávali povinné dávky, cizí vojáci jejich domovy srovnali se zemí. Během několikahodinového řádění tu vyhasly životy stovek nevinných lidí.
Ranní shromažďování na návsi
Čeští kolonisté z Lounska a Žatecka obec založili na konci 19. století a za několik dekád z ní vybudovali prosperující vesnici. Lidé z Českého Malína se osudného 13. července probudili do sychravého a deštivého rána. Záhy do vesnice vtrhl po zuby ozbrojený oddíl wehrmachtu o síle patnácti set mužů. Vojáci pod záminkou kontroly dokladů vyhnali všechny lidi na ulici a zástup místních odpochodoval do sousedního Ukrajinského Malína.
Tam ozbrojenci oddělili muže od žen, malých dětí a starců. Z řad dospívajících si vybrali čtyřicet chlapců, kteří dostali za úkol vyrabovat opuštěné domovy a odehnat zabavený dobytek k lesu. Vojáci si z vesnice odvezli přes čtyři sta krav, stovku koní a ohromné zásoby potravin. Zbylí muži skončili nahnáni v kostele a ve škole, které vojáci polili hořlavinou, zapálili a do oken naházeli granáty.
Zoufalý útěk před plameny
Nacisté hnali ženy s dětmi zpět do jejich domovské vsi a cynicky jim slibovali brzké propuštění. Místo toho je zavřeli do stodol a budovy nekompromisně podpálili. Antonín Činka dostal ráno příkaz odvézt nakradený majetek a jen díky tomu si zachránil život. „Nás chlapce vybrali, abychom rabovali dobytek a všechno, co bylo v domácnostech,“ vzpomínal později pro pamětnický portál Paměť národa.
Se skupinkou dalších chlapců využil nepozornosti jednotky schovávající se před deštěm, odbočil z cesty a ukryl se v nedalekém poli. Jiní takové štěstí neměli a z plamenů unikli jen zázrakem. Z hořící školy se podařilo vyskočit Václavu Uhlířovi, ze zapálené stodoly se prohrabala Marie Zajícová s Ludmilou Činkovou. Devítiletý Josef Řepík přežil díky brzké cestě na pole a varování sousedky, v troskách vesnice ale ztratil matku a malou sestru.
Lidé těla svých blízkých poznávali často jen podle zbytků nespáleného oblečení nebo zlatých zubů. Antonie Kechrtová unikla smrti díky nákupu v nedalekém městě Luck. Svoji mrtvou maminku objevila o něco později ve spáleništích Ukrajinského Malína. Zkázu obou obcí detailně zdokumentovala až o rok později vyšetřovací komise generála Ludvíka Svobody.
Hledání skutečného motivu
Vesnice hořela celkem týden a nalezené lidské pozůstatky vesničané pečlivě sesbírali do společného hrobu na místním hřbitově. Celková bilance hrůzného činu se zastavila na téměř čtyřech stovkách obětí, z nichž bylo přes sto dětí mladších patnácti let. Popelem lehly desítky obytných domů, velkých stodol i hospodářských stavení. Přeživší nalezli po válce útočiště na Šumpersku v obci Frankštát, která na počest obětí nese dodnes jméno Nový Malín.
Odborníci dodnes nenašli jasný důvod, proč vojáci takto tvrdě zakročili. Historik Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně prozkoumal německé archivy a nenašel žádné hmatatelné důkazy o motivaci pachatelů. Volyň v té době zažívala obrovský chaos a o nadvládu nad územím bojovaly nejrůznější ozbrojené skupiny. Jedna z historických verzí proto pracuje s možností tragického omylu, kdy si německé jednotky mohly splést cíl se sousední ukrajinskou obcí.
