Bylo mrazivé středeční ráno 12. ledna 1977. Lidé cestou do práce v přeplněných tramvajích otevírali čerstvé vydání Rudého práva. Na druhé straně ústředního deníku komunistické strany vyšel text, který měl mediálně popravit a společensky znemožnit hrstku kritiků režimu. Článek s titulkem „Ztroskotanci a samozvanci“ odstartoval agresivní kampaň, jakou Československo nepamatovalo. Paradoxně tím komunisté prokázali disidentům obrovskou službu. Z intelektuálů, o kterých většina národa neměla tušení, vyrobili během jediného dne symboly odporu.
Kdo tehdy text četl, musel mít pocit návratu do padesátých let. Redakce nezvolila jazyk žurnalistiky, ale slovník prokurátora. Čtenář se nedozvěděl nic věcného. Text neobsahoval ani slovo o tom, že signatáři Charty 77 pouze žádají dodržování lidských práv. Československo se k nim přitom samo zavázalo v Helsinkách. Místo argumentů dostala veřejnost naservírovanou snůšku urážek a ideologických floskulí. Autoři pamfletu, kteří se pod něj raději ani nepodepsali, vsadili na strach a nenávist.
Havel, Kohout, Hájek
Nejvýmluvnější částí textu byly osobní útoky. Režim potřeboval ukázat, že tito lidé nejsou součástí společnosti. Jsou to cizorodé prvky. Loutky ovládané ze Západu. Václav Havel byl prezentován jako třídní nepřítel. Rudé právo tehdy otisklo věty, které definovaly normalizační propagandu: „Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik.“
Strategie si kladla za cíl oddělit poctivé pracující od reakčních živlů. Pavel Kohout byl vykreslen jako sluha cizích mocností. Jan Patočka jako reakční profesor. Byla to hra na nejnižší pudy. Zcela ignorovala realitu, že mnozí signatáři v roce 1968 sami věřili v reformu socialismu. Pro stranu to byla jen „pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců“. Cílem bylo vyvolat dojem izolované skupinky bláznů, kteří chtějí vrátit dějiny ke kapitalismu.
Hněv na objednávku
Samotným článkem v novinách to však neskončilo. Byl to signál pro spuštění mašinerie takzvaného spontánního hněvu lidu. V následujících dnech se média plnila rezolucemi z továren. Dělníci na schůzích zvedali ruce pro odsouzení textu, který v životě neviděli. Jeho obsah neznali. Byla to absurdní situace. Národ se povinně pohoršoval nad něčím, co bylo oficiálně tajné. Atmosféru doby ilustruje výrok železničáře z Českých Budějovic.
Zdeněk Husák z lokomotivního depa se tehdy nechal v rozhlase slyšet: „Myslím si, že mohu nejen za sebe, ale i za všechny železničáře říci, že na včerejší schůzi, kde bylo přítomno 120 pracujících našeho depa, byl pamflet Charta 77 jednomyslně odsouzen. A pokud si vyberou Rakousko, my jihočeští železničáři je tam rádi a zadarmo odvezeme, protože víme, že nám v naší republice v budování socialistické vlasti stejně nic nepomůžou.“
Tato slova ukazují hloubku propasti, kterou režim mezi lidmi vykopat. Na jedné straně stála hrstka statečných. Na druhé zmanipulovaná či vystrašená většina. Akce vyvrcholila o dva týdny později v Národním divadle ostudnou Antichartou. Kulturní elita národa tam pod nátlakem stvrdila loajalitu režimu.
Nechtěná reklama
S odstupem 49 let se však ukazuje obrovský paradox celé operace. Komunisté chtěli Chartu 77 zadupat do země a vymazat z paměti. Dosáhli ale pravého opaku. Tím, že o ní hystericky psali na titulních stranách, z ní udělali téma číslo jedna. I člověk bez zájmu o politiku najednou věděl, že existuje nějaký Havel a Charta. Efekt zakázaného ovoce zafungoval. Lidé začali ladit rušičkami znetvořené vysílání Svobodné Evropy, aby se dozvěděli to, co jim Rudé právo tajilo.
Článek „Ztroskotanci a samozvanci“ mnoha lidem zničil život. Přinesl výslechy a nucenou emigraci. Zároveň dal disentu punc důležitosti. Historie má smysl pro ironii. Jména autorů hanopisu si dnes nikdo nepamatuje. Ti „ztroskotanci“ se o dvanáct let později stali vítězi a formovali naši svobodnou budoucnost.
