V hustých lesích u Míšova a Bělé pod Bezdězem vyrostla v 60. letech betonová monstra, o nichž většina národa neměla nejmenší tušení. Operace Javor vytvořila na území Československa uzavřené sovětské ostrovy, kam noha tuzemského vojáka nesměla za žádných okolností vkročit. Tato místa sloužila jako sklady pro jaderné hlavice, které měly v případě otevřeného konfliktu proměnit střední Evropu v radioaktivní pustinu.
Betonová tajemství pod mechem
Smlouva podepsaná 15. prosince 1965 odstartovala výstavbu tří identických objektů, které v archivech nesly kódové označení akce Javor. Sovětští inženýři vybrali strategické lokality v Brdech, u Bělé pod Bezdězem a v severočeské Bílině, aby zde vybudovali masivní podzemní sklady s metrovými stěnami z vyztuženého betonu.
Tyto stavby pohlcovaly miliony korun z československého rozpočtu, přestože nad nimi Praha ztratila veškerou kontrolu vteřinu poté, co do nich vstoupil první sovětský spojař. Sovětská armáda si zde vynutila režim naprosté izolace, který proměnil české lesy v cizí státní území ovládané výhradně z Moskvy, kam českoslovenští úředníci posílali pouze faktury za energie a stavební materiál.
Generálové před zavřenou bránou
Vrcholní představitelé Československé lidové armády naráželi při pokusech o inspekci na neprostupnou bariéru tvořenou ozbrojenými hlídkami jednotek Specnaz. Moskva sice formálně považovala Prahu za nejbližšího spojence, avšak v otázce manipulace s jaderným arzenálem projevovala hlubokou nedůvěru a ostražitost.
Sovětští důstojníci obývali uzavřená sídliště přímo u bunkrů, disponovali vlastními prodejnami se sovětským zbožím a s okolním světem komunikovali jen v případech, kdy potřebovali vyřešit logistické problémy. Do vnitřních zón skladů, kde se nacházely manipulační sály s mohutnými portálovými jeřáby, nevkročil za celou dobu existence objektů ani náčelník generálního štábu Karel Rusov, ačkoliv papírově celému prostoru velel.
Hlavice připravené k výdeji
Technické zázemí objektů Javor odpovídalo vysokým standardům tehdejší sovětské vojenské logistiky a zahrnovalo složité systémy klimatizace udržující stabilní teplotu i vlhkost nutnou pro citlivou elektroniku. Masivní ocelová vrata vážící několik tun chránila vnitřní prostory před účinky tlakové vlny i neoprávněným vniknutím cizích rozvědek.
Uvnitř se pohybovaly speciální vozíky pro transport těžkých kontejnerů s jadernými hlavicemi, které byly určeny pro rakety krátkého a středního doletu typu Točka nebo Luna. Celý systém fungoval jako promazaný stroj připravený k okamžitému výdeji munice prvosledovým jednotkám, které by v případě války tvořily hrot útoku směrem na západ.
Historici vedou odborné spory o tom, zda se jaderné zbraně v těchto skladech nacházely trvale, nebo se s jejich navezením počítalo až v období extrémního diplomatického napětí. Mnohé indicie, včetně výpovědí bývalých sovětských techniků, naznačují, že hlavice v českých lesích skutečně spočívaly minimálně od počátku 70. let.
Existence těchto skladů automaticky řadila území Československa mezi prioritní cíle pro odvetné údery strategických sil NATO, což by pro tuzemskou populaci znamenalo totální zkázu. Tato skutečnost zůstávala pro běžné obyvatele utajena, armádní špičky se pak musely spokojit s mlhavými ujištěními o bratrské pomoci a společné obraně socialistického tábora.
Odkaz studené války
Odchod sovětských vojsk v roce 1990 odkryl realitu, která po desetiletí podléhala nejpřísnější státní cenzuře a dohledu tajných služeb. Bunkry u Míšova a v dalších lokalitách zůstaly opuštěné, zbavené veškeré technologie, kterou si stahující se jednotky odvezly zpět za hranice tehdejšího Sovětského svazu. Místní lidé teprve po pádu režimu zjistili, jak blízko jejich domovů a chalup se nacházela zařízení schopná vymazat z mapy celá evropská města.
Dnešní osudy těchto betonových obrů se píšou různě. Vše záleží na tom, zda na ně dál dohlíží armáda, nebo je do rukou dostali soukromníci. Třeba u Míšova se z kdysi přísně střeženého labyrintu stalo unikátní muzeum. Když tam dnes vejdete, dýchne na vás mrazivý chlad a úzkost z dob, kdy se svět připravoval na jadernou katastrofu. Pořád tam uvidíte ty obří stroje, které musely zvedat tuny železa.
Ostatní bunkry v Bělé nebo Bílině už ale takovou hrůzu nenahání. Buď je pomalu požírá les, nebo v nich lidé skladují úplně obyčejné věci. Ta hrozivá aura, která z nich dříve sálala, se pod nánosem běžného civilního života definitivně vytratila.
