Tzv. spor o rukopisy je vlastně dosud trvající diskuse zastánců a odpůrců pravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského. V 19. století bylo jeho cílem rozhodnout, zda je dvojice nalezených textů autentickou literární památkou z 9.-14. století, nebo jde o padělky vytvořené právě v 19. století. Později se objevil i názor o pozdější dataci vzniku písemností.
Vzpruha pro kulturu
Od svého objevení Václavem Hankou a dalšími účastníky byly přes pochybnosti Josefa Dobrovského přijímány jako pravé. Tehdy totiž převážila autorita Františka Palackého, který je silně obhajoval. Na každý pád velmi ovlivnily kulturní život v době národního obrození a staly se injekcí energie do vlastní tvorby.
Svůj efekt měly i na konci století, tehdy však současně vrcholil spor o pravost trvající v různé míře dodnes. Experti napříč profesemi a disciplínami shromáždili velmi přesvědčivé důkazy o tom, že jde o vynikající padělky. Názor o nepravosti tehdy převážil, od té doby jsou i součástí školních osnov už jen jako padělky.
Co se vlastně stalo?
Dne 16. září 1817 měl Václav Hanka najít při návštěvě Dvora Králové za svědectví kaplana Pankráce Borče ve věži kostela sv. Jana Křtitele rukopis básní či písní. Ten měl svou úrovní dokazovat, že česká slovesnost byla velmi vyspělá už v době 13.-14. století.
Právě podle místa nálezu byl dokument nazván Rukopis královédvorský. Hanka sám byl náruživým vlastencem, který toužil po rozkvětu národního uvědomění. Podobná událost se stala o rok dříve, kdy Hankův přítel a spolunájemník Josef Linda nalezl ve sdíleném podnájmu v Konviktské ulici v deskách knihy nájemníků (kterou používal jako podložku pod nohy) středověký rukopis.
Ten měl pocházet ze 13.-14. století, mělo jít o tzv. Píseň vyšehradskou. Třetí rukopis, původně zvaný Libušin soud, byl v roce 1818 anonymně zaslán nejvyššímu purkrabství jako dárek pro čerstvě zřízené Vlastenecké muzeum v Čechách. Samotný nález měl mít na svědomí duchovní Kovář, který si v hospodářských prostorách zámku všiml o rok dříve zaprášených pergamenů.
Vzestup obou
Hanka se po vydání a zveřejnění všech nálezů stal ohniskem kvasu národního obrození. V dalších letech měl knihovník J. V. Zimmermann náhodně objevit tzv. Píseň milostnou krále Václava, v roce 1827 se opět za Hankovy asistence (případně skrze někoho z jeho kolegů) objevily staročeské glosy Mater Verborum.
Všechny dokumenty, ale hlavně oba Rukopisy, byly přijímány coby vrcholné dílo první znaků české literatury. V době soupeření s němčinou šlo tak pro celý národ o obrovskou psychickou vzpruhu.
Spor o pravost
Rukopis zelenohorský (původně Libušin soud) zpochybnil záhy po objevení Josef Dobrovský. Ten Královédvorský se těšil mnohem větší důvěře, kritika ale časem rostla i u něj. Oficiální spor zahájil Jungmannův článek Literární padělek z roku 1824. Dobrovský na to reagoval veřejným označením za falzum, což čeští vlastenci vzali velmi nelibě.
Osobní rovina přerostla postupně do politické a expertní, názor, že jde o padělky, nakonec převážil. Ještě v letech 1968-1971 byly ovšem obě památky zkoumány v Kriminalistickém ústavu. Výsledkem bylo, že jde o palimpsesty, tedy nové texty napsané na původní pergamen. Jako nejpravděpodobnější autoři byli určeni Václav Hanka, Josef Linda a malíř František Horčička, tedy „nálezci“.
Česká rukopisná společnost
Není bez zajímavosti, že v roce 1926 vznikl Rukopisný fond vědecký, rukopisná společnost byla ustavena v roce 1932. Jejím cílem bylo šíření vědeckého bádání o starodávných rukopisech a popularizace této činnosti. Čistě prakticky neměl spolek nikdy zvláštní význam, na druhé straně oficiálně zachovával názor o pravosti rukopisů.
Během své historie byla činnost utlumena během totality a posléze i ukončena. K obnovení činnosti došlo na valné hromadě roku 1993. V současnosti má i web a profil na Facebooku, nejde však o masivně sledovanou organizaci – má 89 sledujících.
Zdroje: Refex, KudyZnudy, Wikipedia
