V pátek 9. ledna si připomínáme zásadní okamžik, kdy lidstvo poprvé zkrotilo světlo a uvěznilo ho na stříbrné desce. Francouzská akademie věd tehdy v roce 1839 oznámila objev daguerrotypie a zahájila éru, která navždy změnila lidské vnímání času i reality. Pro české publikum má toto výročí mimořádnou váhu, protože jeden z nejvzácnějších a nejstarších snímků světa dodnes střeží zdi zámku Kynžvart. Cesta k první podobizně však nebyla žádná idylka, vyžadovala rtuťové výpary i fyzické utrpení modelů.
Mučení pro věčnost
První pokusy o portrétování připomínaly spíše návštěvu středověké mučírny než dnešní rychlé selfie mobilním telefonem. Expoziční doba byla v počátcích vynálezu neúprosná. Lidé museli před objektivem setrvat bez sebemenšího hnutí až třicet minut. Pro každého živého člověka šlo o téměř nadlidský úkol. Každé mrknutí nebo mírný pohyb těla znamenaly zničený snímek a promarněný čas i drahý materiál.
Z tohoto důvodu se v ateliérech brzy objevily speciální pomůcky. Byly to masivní železné držáky, do kterých se zájemci o podobiznu museli doslova upnout. Konstrukce fixovaly hlavu, ruce i nohy v nepřirozených polohách. Daguerrotypie se tak stala novým zdrojem příjmů obchodníků, kteří vylepšovali vybavení i chemické postupy. Postupem času se díky lepším objektivům podařilo tento čas zkrátit na desítky vteřin. Snímky byly původně černobílé, ale na přání bohatého zákazníka se daly ručně kolorovat.
Metternichův tajný dar
Česká stopa v dějinách světové fotografie je mnohem hlubší, než si většina lidí uvědomuje. V Národním technickém muzeu v Praze najdeme vzácné snímky z roku 1840. Skutečný světový unikát se však nachází v kynžvartském zámeckém muzeu. Jde o zátiší s motivem uměleckého ateliéru, které patří mezi nejstarší daguerrotypie na světě. Její příběh je fascinující ukázkou dobové diplomacie a prestiže.
Tento předmět má nesmírnou hodnotu díky spojení s kancléřem Metternichem. Louis Daguerre mu dílo věnoval ještě před oficiálním zveřejněním svého objevu. Metternich si tuto skutečnost vlastnoručně poznamenal na zadní stranu desky. Považoval to za zásadní fakt. Okolnosti daru byly podrobně zaznamenány v katalozích Metternichova kabinetu kuriozit. Šlo o dar, který měl demonstrovat sílu nového vynálezu nejmocnějším mužům tehdejší Evropy.
Profesor Paul Rath, tehdejší kustod kynžvartského muzea, o tomto předmětu 8. září 1856 píše: „No. 760: Daguerrův pokusný obraz u příležitosti vynálezu světelných obrazů, zaslaný jeho Jasnosti Clementu W. L., knížeti von Metternich, ještě před zveřejněním tohoto nového objevu.“ O kynžvartskou daguerrotypii projevili v minulosti velký zájem i američtí sběratelé. Nabízeli za ni milion dolarů, ale kastelán prodej rezolutně odmítl.
Boulevard plný duchů
Samotný vznik první fotografie lidské postavy byl dílem čisté náhody. Louis Daguerre v roce 1838 vyfotografoval pařížský Boulevard du Temple. Ulice byla v té době plná lidí a kočárů, ale na výsledném snímku vypadá téměř prázdná. Dlouhá expozice způsobila, že se pohybující se objekty prostě nestihly na desku vykreslit. Zmizely jako neviditelní duchové. Zůstal jen jeden jediný muž.
Ten neznámý Pařížan si právě nechal čistit boty, takže setrval několik minut v klidu na jednom místě. Stal se tak prvním člověkem v historii, kterého objektiv zachytil živého. Jména čističe i jeho zákazníka zůstala navždy neznámá, přesto jejich stín na stříbře přetrval staletí. Louis Daguerre tímto snímkem definitivně potvrdil, že jeho metoda má obrovský potenciál pro dokumentaci každodenního lidského života.
Jedovatá cesta k zániku
Cesta k výslednému obrazu byla pro daguerrotypisty doslova zdraví nebezpečná. Stříbrná deska se musela leštit do vysokého lesku a následně vystavit parám jódu. Po expozici v temné komoře se obraz vyvolával pomocí zahřáté rtuti. Právě rtuťové výpary byly pro tehdejší tvůrce největším rizikem. Časté expozice těmto nebezpečným látkám vedly k vážným zdravotním potížím a postupným otravám organismu.
Sláva této metody však netrvala příliš dlouho. Zásadní překážkou byla absence negativu. Každá daguerrotypie byla absolutním unikátem, ze kterého nešlo udělat žádnou další kopii. Pokud rodina chtěla více portrétů, musela se celá procedura opakovat znovu. V roce 1841 přišel Henry Fox Talbot s kalotypií, která umožňovala neomezené množství kopií na běžném papíře. Daguerrotypie se tak stala jen úžasnou slepou uličkou dějin. Dnes jsou z nich prý vyhledávané sběratelské unikáty.
.jpg){kind=link}