Baron Franz von der Trenck ovládal plynule sedm jazyků a bravurně hrál na housle. Jeho jméno přesto vyvolávalo čirou hrůzu napříč celou Evropou. Elitní voják ve službách císařovny Marie Terezie vybudoval obávanou vojenskou jednotku pandurů, se kterou nemilosrdně plundroval nepřátelská území. Vlastní výbušná povaha a naprostá nenasytnost ho nakonec přivedly jako doživotního vězně do nejdrsnější pevnosti habsburské monarchie.
Obávaná jednotka vyvrhelů
Vzdělaný šlechtic a syn pruského důstojníka odstartoval kariéru v ruských službách, brzy ho ovšem pro urážku tribunálu čekal přísný trest smrti. Karta se obrátila po jeho bleskovém útěku do Vídně, kde mladé panovnici Marii Terezii nabídl sestavení speciálního úderného sboru. Podařilo se mu naverbovat tisícovku chorvatských dobrovolníků s pestrou kriminální minulostí, z nichž bleskově vytvořil smrtící komando. Zrodili se elitní panduři s charakteristickými červenými plášti, oholenými hlavami a zakřivenými dýkami.
Zvolená bojová taktika připomínala moderní partyzánskou válku. Zkušení žoldnéři využívali dokonalý moment překvapení, přepadali zásobovací konvoje v hlubokém týlu a vyvolávali naprostý chaos v přísně organizovaných formacích pruské armády. Tímto neortodoxním přístupem dokázali nepřítele silně demoralizovat a prokazatelně přispěli k záchraně habsburského trůnu ve válkách o rakouské dědictví. Bojovníci zůstávali neustále v rychlém pohybu a na dobytých územích za sebou systematicky nechávali absolutní zkázu.
Vojenské úspěchy šly ruku v ruce s nevídanou brutalitou a drancováním civilního obyvatelstva. Sám vysoký velitel bezostyšně bohatl na ukořistěném majetku a své vlastní podřízené zcela chladnokrevně hnal do jisté smrti, aby po nich bezpečně získal jejich finanční podíly. Panduři zcela zdecimovali a vypálili bavorské město Cham a zanechali za sebou desítky mrtvých. Nahromaděné stížnosti na velitelovo bezprecedentní násilí a svévole už musel vídeňský dvůr začít urychleně řešit.
Rychlý pád elitního vojáka
Následoval důkladně zinscenovaný soudní proces a další rozsudek smrti, který císařovna z vděčnosti zmírnila na doživotní žalář v brněnské pevnosti Špilberk. Pobyt prominentního vojáka v obávaném vězení připomínal spíše luxusní internaci na vlastním statku. Uvězněný šlechtic měl k dispozici osobního sluhu, dostával prvotřídní stravu a sváteční neděle pravidelně trávil ve společnosti velitele vojenské posádky. Ztráta osobní svobody se ovšem na jeho celkovém duševním zdraví velmi tvrdě podepsala.
Poslední měsíce svého života utápěl prominentní vězeň v litrech silného vína a propadal velmi těžkým depresím. V říjnu roku 1749 se nechal dobrovolně obléci do prosté kapucínské kutny a ve věku osmatřiceti let ve své cele pokojně skonal. Dobové lékařské záznamy stručně zmiňují vodnatelnost a následný moderní výzkum odhalil jako pravděpodobnou příčinu úmrtí fatální selhání ledvin. Nashromážděné jmění spravedlivě rozdělil mezi brněnský kapucínský řád, malou dceru svého oddaného sluhy a zničené město Cham.
Záhada oddělené lebky
Podle sepsané poslední vůle našel urostlý velitel místo odpočinku na holé zemi v brněnské kapucínské hrobce, kde se jeho masivní tělo díky specifickému proudění suchého vzduchu přirozeně mumifikovalo. Dnešní návštěvníci mohou vidět jeho dochované pozůstatky v prosklené dubové rakvi a jasně si povšimnout volně ležící hlavy vedle trupu. Moderní detailní výzkum dávnou legendu o posmrtném stětí jako kruté pomstě zhrzených nepřátel definitivně vyvrátil. Měkké krční tkáně podlehly rychlému hnilobnému rozkladu a těžká lebka se od páteře zcela přirozenou cestou uvolnila.
