Byl tvrdohlavý, výbušný, měl nemanželské děti a vedl války v plné zbroji. Papež Julius II. rozhodně nezapadal do obrazu pokorného božího muže. Naopak. Byl to renesanční kníže se vším všudy.
Vatikán si koupil za dukáty. A měl tři dcery
Giuliano della Rovere pocházel z chudých poměrů, ale měl jedno velké štěstí. Jeho strýc se stal papežem. Díky tomu získal jako mladý muž titul kardinála a spolu s ním i šest biskupství, několik klášterů a pořádný balík moci. Na duchovno si ale příliš nepotrpěl. Mnohem víc ho bavila politika, moc a umění.
Ještě jako kardinál měl tři nemanželské dcery, což v té době nebylo nic výjimečného – jen se o tom nemluvilo nahlas. Když se mu po deseti letech v exilu konečně podařilo v roce 1503 stát se papežem, pomohly mu k tomu nejen konexe, ale i stovky tisíc dukátů. Ano, Julius II. si trůn doslova koupil.
Hned po zvolení přijal dramatické rozhodnutí: zakázal úplatky při volbě papeže. Možná z čirého pokrytectví, možná aby zavřel dveře za vlastní minulostí.
Bolestivá tajemství papežského těla
Jeho obraz však kazí ještě jedna, podstatně osobnější kapitola. Julius II. měl syfilis. Tehdy se říkalo „francouzská nemoc“ a mezi církevními hodnostáři nebyla vůbec výjimečná. Jen se o ní mlčelo.
Rakouský patolog Hans Bankl o tom napsal otevřeně: „Na Velký pátek si ani nemohl nechat podle starého zvyku políbit nohu, neboť tato byla celá rozežraná od francouzské nemoci.“ A španělský lékař Juan Almenar to komentoval opatrněji: „U většiny lidí se dostaví syfilis po nečisté souloži, pouze u duchovních se tak stane pod vlivem hvězd nebo zkaženým vzduchem.“
Julius zemřel v roce 1513, podle všeho na horečku. Tehdejší léčba spočívala v podávání rtuti – jedu, který tělo ještě víc devastoval. Až několik let po jeho smrti se objevila naděje v podobě guajakového dřeva z Karibiku. Ani to ale žádné zázraky nepřineslo, jen přineslo zisky těm, kdo ho prodávali.
Válčil v plné zbroji a přinutil Michelangela malovat
Julius II. si nehrál na světce. Byl to rváč, který vedl vojsko do bitvy a neváhal obléhat města. Jeho cílem bylo obnovit moc Papežského státu a zbavit Itálii cizích vlivů. Jednou bojoval s Francouzi, jindy s Benátkami. A všude chtěl vítězit.
Zároveň měl ale nesmírný cit pro umění. Právě on přiměl Michelangela, aby namaloval slavný strop Sixtinské kaple. A přestože se prý hádali, jejich spolupráce zrodila jedno z největších děl lidské civilizace. Vedle Michelangela podporoval i Raffaela nebo Bramanteho. Když položil základní kámen nové baziliky sv. Petra, chtěl, aby byla větší než cokoli, co kdy v Římě stálo.
Julius II. nebyl pokorný kazatel. Byl to muž, který miloval moc, umění a sám sebe. Ať už na něho vzpomínáme jako na „papeže válečníka“ nebo „papeže hrozného“, jedno mu nelze upřít – za sebou zanechal stopu, kterou už nikdo nesmaže.
_%E2%80%93_Galleria_degli_Uffizi,_Florence.jpg){kind=link}