Byl to večer jako každý jiný, přesto skončil zkázou, jakou Evropa do té doby nepamatovala. Přesně před 333 lety, 11. ledna 1693, se země pod sicilskou Etnou otevřela s takovou brutalitou, že během několika minut zmizelo z mapy sedmdesát měst. Peklo na zemi si vyžádalo desítky tisíc životů a vyvolalo ničivou vlnu tsunami. Tato tragédie však paradoxně dalo vzniknout jednomu z nejúchvatnějších architektonických stylů historie.
Když hodiny v kostelních věžích na východním pobřeží Sicílie odbíjely devátou večerní, málokdo tušil, že pro mnohé je to poslední zvuk v životě. Zemětřesení o síle odhadované na 7,4 stupně Richterovy škály udeřilo bez varování a s devastující silou. Očitá svědectví popisují hororové scény, kdy se budovy hroutily jako domečky z karet a pohřbívaly celé rodiny během večeře.
Svědectví z centra zkázy
Vincentius Bonajutus, místní šlechtic, který katastrofu zázrakem přežil, své zážitky popsal pro vědeckou obec s brutální upřímností. Jeho slova nám i po třech staletích zprostředkovávají děsivou atmosféru oné noci.
„Otřesy byly tak silné, že nebylo možno se udržet na vlastních nohou. Zdálo se, jako by hroutící se domy a paláce stály na nějaké pohyblivé nestabilní roletě,“ uvedl Bonajutus ve svých pamětech pro britskou Královskou společnost.
Jeho popis přesně ilustruje chaos, který té noci zachvátil oblast o rozloze přes pět a půl tisíce kilometrů čtverečních. Lidé v panice vybíhali do ulic, kde je však drtily padající římsy a balkony. Ti, kteří zůstali uvnitř, neměli šanci. Vzduch se naplnil prachem, křikem a pachem síry. Společenský řád se zhroutil během vteřin. Bohatí i chudí umírali vedle se beze rozdílu.
Úder od moře
Zkáza však nepřišla jen z podzemí. Jakmile otřesy ustaly a přeživší se začali hrabat z trosek v naději na záchranu, dorazil druhý, neméně krutý úder. Masivní posuny mořského dna vyvolaly vlnu tsunami, která se přehnala přes Jónské moře. Vodní stěna, v některých místech vysoká až osm metrů, pronikla hluboko do vnitrozemí. Přístav Augusta byl zaplaven prakticky okamžitě. Voda se valila ulicemi, brala s sebou trosky, dobytek i lidská těla. Moře, které po staletí místní živilo, se té noci rozhodlo zabíjet. Dosah vlny byl ohromující. Zničující efekt pocítili obyvatelé pobřeží v délce přes dvě stě kilometrů.
Celková bilance této noci byla děsivá. Historické prameny se shodují na čísle kolem 60 000 mrtvých. Pro srovnání. V té době to znamenalo vyhlazení podstatné části populace celé oblasti. Město Catania ztratilo až dvě třetiny svých obyvatel. Region také přišel o svou historickou tvář. Středověké uličky, renesanční paláce a normanské pevnosti se proměnily v hromadu suti.
Geologický sud prachu
Sicílie leží na geologicky extrémně neklidném místě. Právě pod tímto ostrovem se africká litosférická deska podsouvá pod tu euroasijskou. Tento pohyb vytváří obrovské napětí, které se musí někde uvolnit. Etna jako nejvyšší činná sopka Evropy sedí na průsečíku tří významných zlomů. V roce 1693 se tato nahromaděná energie uvolnila v jednom z nejsilnějších zemětřesení v italských dějinách.
Je třeba si uvědomit kontext doby. Obyvatelé se ještě nestihli plně vzpamatovat z masivní erupce v roce 1669. Tehdy láva zalila čtyřicet kilometrů čtverečních úrodné půdy a dostala se až k hradbám Catanie. Zemětřesení o čtyřiadvacet let později tak zasáhlo společnost, která byla ekonomicky i psychicky vyčerpaná. Místo totálního kolapsu a vylidnění však nastal pravý opak.
Povstání z popela
Reakce přeživších byla fascinující a svědčí o neuvěřitelné odolnosti lidského ducha. Místo aby svá zničená města opustili a odešli hledat štěstí jinam, rozhodli se je vybudovat znovu. Tentokrát ale jinak. Velkolepěji. Bezpečněji. Katastrofa vytvořila „čistý stůl“ pro architekty a urbanisty, kteří dostali příležitost, o jaké se jim ani nesnilo. Mohli naplánovat celá města od nuly.
Pod vedením vévody z Camastry vznikl plán obnovy, který předběhl svou dobu. Města jako Noto, Avola, Ragusa nebo samotná Catania povstala z trosek s novým, jednotným stylem. Úzké a křivolaké středověké uličky nahradily široké bulváry a prostorná náměstí. Urbanisté tyto prostory navrhli záměrně tak, aby v případě budoucích otřesů poskytly lidem bezpečné útočiště a zabránily šíření požárů.
Dědictví zkázy
Vzniklo takzvané sicilské baroko. Styl charakteristický svou okázalostí, dramatičností a využitím místního materiálu. Architekti využili všudypřítomný tmavý sopečný kámen a v kontrastu s bílým vápencem vytvořili unikátní vizuální jazyk. Fasády kostelů a paláců se zvlnily, balkony ozdobily groteskní masky a mytologické postavy, které vypadají, jako by se vysmívaly smrti.
Paradoxně tak jedna z největších tragédií v dějinách Středomoří stojí za dnešní unikátní tváří východní Sicílie. Města znovuzrozená po roce 1693 jsou dnes zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a přitahují obdivovatele z celého světa.
