Je to přesně 19 let od chvíle, kdy se v bagdádských kasárnách Camp Justice uzavřela jedna z nejtemnějších kapitol moderních dějin Blízkého východu. Ráno 30. prosince 2006, v den muslimského svátku Íd al-adhá, vystoupal k šibenici svržený irácký diktátor Saddám Husajn. Místo důstojného výkonu spravedlnosti se svět stal svědkem chaotické scény plné urážek, sektářské nenávisti a amatérského videa, které navždy změnilo vnímání této historické události.
Poslední ráno „řezníka z Bagdádu“
Dozorci ho vzbudili ještě před svítáním. Saddám Husajn odmítl poslední jídlo, ale požádal o svůj korán, který chtěl předat příteli. Na sobě měl černý kabát, který ho měl chránit před chladem irácké zimy, ale také před tím, aby se třásl zimou. Nechtěl, aby si jeho nepřátelé mysleli, že se třese strachem. Do popravčí místnosti vstoupil s pouty na rukou a nohou, ale s hlavou vztyčenou. Odmítl si nechat nasadit černou kápi. Chtěl se podívat smrti přímo do očí a vidět tváře svých katů.
Atmosféra v malé místnosti s kovovým schodištěm byla dusná. Nebyli zde jen oficiální zástupci soudu a vlády, ale také maskovaní muži z šíitských milicí, kteří se nemohli dočkat konce svého úhlavního nepřítele. Bývalý poradce pro národní bezpečnost Muvaffak Rubatí, který byl u popravy přítomen, později popsal Saddámovo chování velmi detailně. Očekával zlomeného starce, ale realita byla jiná.
„Zločinec? Pravda je taková, že jsem na něm neviděl žádný strach,“ řekl Rubatí v rozhovoru pro agenturu AFP. „Byl velmi klidný a smířený. Čekal jsem, že bude litovat, že bude prosit o odpuštění, nebo že se zhroutí, ale nic z toho se nestalo.“
Moqtada! Moqtada!
To, co mělo být formálním aktem státní moci, se rychle zvrhlo v pouliční vyřizování účtů. Jakmile Husajn vystoupal na pódium a kat mu kolem krku omotal tlusté konopné lano, začali přítomní v místnosti skandovat jména šíitských duchovních. Prostorem se neslo hlasité volání: „Moqtada! Moqtada! Moqtada!“ Odkazovali tím na radikálního duchovního Moqtadu as-Sadra, jehož otec byl za Saddámovy vlády zavražděn.
Diktátor se na šibenici ušklíbl. Pohrdavě se podíval na muže pod sebou a pronesl svá poslední slova, která nebyla modlitbou, ale výsměchem. „To je vaše mužství? Takhle se chovají muži?“, zeptal se sarkasticky svých katů. V tu chvíli se ukázalo, že i s oprátkou na krku si zachoval svou aroganci až do posledního dechu. Soudce Munír Haddád, který na průběh dohlížel, později potvrdil, že se Husajn nenechal rozhodit.
„Byl normální a pod kontrolou. Věděl, že zemře, a přijal to,“ uvedl Haddád pro britskou BBC.
Pád do tmy a uniklé video
Oficiální verze popravy měla být rychlá a profesionální. Vše ale změnil mobilní telefon jednoho z dozorců. Video, které se jen pár hodin po exekuci objevilo na internetu, ukázalo syrovou realitu. Je na něm slyšet hluk, křik a následně hlasitý zvuk propadla. Husajn začal odříkávat islámské vyznání víry šahádu. Stihl říct pouze první část: „Není boha kromě Alláha a Mohamed je…“ V tu chvíli se podlaha otevřela.
Větu už nedokončil. Ozvalo se prasknutí vazu a tělo dopadlo dolů. Místností se okamžitě rozlehl jásot. Přítomní začali oslavovat, někteří tančili kolem visícího těla. Tato nahrávka způsobila mezinárodní skandál. Ukázala, že nová irácká vláda nedokázala zajistit důstojný průběh ani u tak zásadního aktu. Z popravy se stala msta jedné náboženské skupiny na druhé, což v následujících letech jen přililo olej do ohně sektářského násilí v zemi.
Tělo jako trofej
Po sejmutí z oprátky bylo tělo Saddáma Husajna zabaleno do bílého prostěradla a převezeno do sídla premiéra Núrího Málikího. Tam bylo vystaveno jako trofej pro vládní představitele a jejich hosty. I devatenáct let poté zůstává tento den symbolem rozpolcenosti Iráku. Pro jedny to byl den spravedlnosti a úlevy po dekádách brutální tyranie. Pro druhé šlo o ponižující divadlo, které potvrdilo dominanci šíitů nad sunnity.
Saddám Husajn vládl Iráku železnou rukou téměř čtvrt století. Jeho konec byl rychlý, brutální a zbavený jakékoli piety. Historie si ho bude pamatovat jako tyrana, který zaplynoval vlastní obyvatelstvo. Poslední vteřiny jeho života však ukázaly i jinou tvář. Tvář muže, který odmítl projevit slabost i ve chvíli, kdy měl smrt doslova na jazyku.
