Jarní měsíce roku 1970 se zapsaly do historie československého horolezectví obrovskou tragédií. Expedice Peru 1970 měla původně směřovat na ledové svahy Aljašky, nakonec však patnáctičlenný tým odletěl do Jižní Ameriky. Vlivem nepříznivých událostí se z náhradního plánu stala osudná cesta. Pod nejvyšší peruánskou horou přišli o život všichni muži ve stanovém táboře.
Změna plánu a ztracené vybavení
Výprava z libereckého horolezeckého oddílu dlouho připravovala výstup na severoamerickou horu Mount McKinley. Změna politického prostředí po srpnu 1968 však cestu do Spojených států znemožnila. Horolezci následně přijali pozvání peruánského svazu a jako nový cíl si vybrali pohoří Cordillera Blanca.
K jihoamerickým vrcholům Huandoy a Huascarán odletěla koncem dubna skupina vedená Arnoštem Černíkem. Jeden muž z původní sestavy nakonec vůbec neodcestoval. Jiří Bolech nezískal povolení od tehdejších úřadů a musel zůstat doma. Úřední rozhodnutí mu tak zachránilo život.
Po příletu do Limy čekaly na sportovce nečekané komplikace. Loď s veškerým expedičním vybavením nabrala výrazné zpoždění. Členové týmu tak museli trávit dlouhé dny přímo v přístavu. Po vyložení beden horolezci zjistili rozkradení části zimní výstroje. Zloději si odnesli svetry, čepice a spací pytle.
Nucené zdržení způsobilo velký problém při stavbě základního tábora. Původně vyhlédnuté místo v ledovcovém údolí Llanganuco už obsadila výprava z Japonska. Československá skupina si postavila stany na louce mezi jezery ve výšce bezmála čtyři tisíce metrů.
Smrt na obyčejné horské stezce
První rána zasáhla tým několik týdnů po odletu. Sedmadvacetiletý slovenský horolezec Ivan Bortel platil za mimořádně nadaného sportovce a měl vést ty nejnáročnější výstupy na okolní vrcholy. V polovině května se vydal s těžkým nákladem přes horský potok na obyčejnou obhlídkovou túru. Na poměrně schůdném chodníku nečekaně uklouzl a následoval třicetimetrový pád. Záchrana nebyla možná a mladý horolezec na místě podlehl svým zraněním.
Přeživší snesli jeho tělo do nedalekého města Yungay k poslednímu rozloučení. Nálada v táboře po zpopelnění kamaráda prudce klesla. Ostatky putovaly rovnou do vlasti a muži začali vážně uvažovat o předčasném návratu. Nejraději by tehdy všichni jeli ihned domů, napsal v dopise manželce horolezec Zdeněk Novotný.
Bez nejlepšího člena padly ambiciózní plány na složité prvovýstupy. Tým se shodl na pouhém přesunu k východní straně Huascaránu. Zbývalo jen počkat v táboře na příjezd domluveného nákladního auta.
Padající masa ledu a zkáza města
31. května 1970 se země pod horami otřásla s ohromující silou. Zemětřesení s magnitudou blížící se osmi stupňům uvolnilo obrovskou část vrcholového ledovce ve výšce šest a půl tisíce metrů. Masa ledu a kamení se řítila do údolí rychlostí přesahující tři sta kilometrů za hodinu.
Z běsnícího živlu se po cestě vytvořil ničivý proud zkapalněného bahna. Přeletěl údolí a zasáhl obydlené město Yungay. „Nedaleké město přestalo během pár minut existovat,“ popsala neštěstí horolezkyně Blanka Nedvědická. Z tisíců obyvatel se zachránili jen lidé nacházející se na hřbitovním vršku u sochy Krista.
Vedlejší proud laviny se přehoupl do severní stěny a přesně zasáhl československý tábor. Na místě stanů zůstala pouze nepropustná vrstva hlíny a ledu. Členové japonské expedice z horního tábora celou zkázu viděli na vlastní oči v přímém přenosu. Pátrací akce trvaly dlouhé týdny a rodiny doma stále živily drobnou naději.
Skupinka s fotografem Vilémem Heckelem si totiž předtím plánovala odchod do místních vesnic. V červenci ale chilští záchranáři ukončili veškeré domněnky. Úmrtí čtrnácti členů výpravy a jednoho chilského lezce bylo definitivní. Těla sportovců se záchranářům nalézt nepodařilo.
Trvalá vzpomínka z peruánské hory
Horolezci dnes odpočívají přímo pod mohutným Huascaránem. Zůstává po nich památník v Bedřichově na severu Čech. Slavný lyžařský závod Jizerská padesátka nese na jejich počest označení Memoriál Expedice Peru 1970. Sportovci na této trati v minulosti testovali svou fyzickou kondici. Pomník nedávno doplnil čtyřkilový kámen přímo z osudného jihoamerického tábora.
Do Čech ho v zavazadle přivezla při pietní cestě Blanka Nedvědická. Peruánský nerost a jizerskohorská žula se k sobě na pomníku mimořádně hodí a vizuálně dokonale splývají. Vždy po dešti získá přivezený kámen nazelenalý odstín horské řasy. Událost dodnes působí jako souhra mimořádně špatných náhod. Občas prostě jen stačí být ve špatnou dobu na špatném místě, uzavřela své vyprávění zkušená horolezkyně.
