Italský archeolog Giuseppe Fiorelli změnil v devatenáctém století pohled na vykopávky v Pompejích. Zkamenělá těla obětí masivní sopečné erupce z roku 79 přitahují každoročně dva a půl milionu turistů z celého světa. Skutečná podoba těchto pozůstatků se však hodně liší od běžných představ návštěvníků.
Tři vlny horkého popela
Sopka Vesuv zalila antické město třemi vlnami žhavých plynů a vulkanického materiálu. Smrtící mrak dosahoval rychlosti sto kilometrů v hodině a jemný popel zasypal celé Pompeje a vytvořil kolem obětí pevnou a souvislou krustu. Měkké tkáně uzavřených těl po čase podlehly přirozenému rozkladu. Uvnitř zatvrdlého povrchu zbyly jen lidské kosti a prázdný prostor dokonale kopírující tvar člověka v jeho poslední chvíli.
Kopáči si poprvé všimli neobvyklých útvarů již v roce 1777 ve vile Diomede. Tehdy rozpoznali tvar prsou a obrysy mladé ženy přímo v ulehlém vulkanickém materiálu. Neměli však tehdy k dispozici vhodnou metodu pro uchování těchto křehkých zkamenělých pozůstatků. O několik desetiletí později nastoupil na pozici ředitele vykopávek Giuseppe Fiorelli. Jeho tým narazil na další řadu prázdných dutin s kosterními pozůstatky. Nový vedoucí zastavil prokopávání popela a zvolil zcela jiný přístup.
Odlévání lidských osudů
Archeolog nařídil vlít do dutých prostor tekutou sádru a hmotu nechal několik dní tuhnout. Dělníci pak opatrně odsekali vnější vrstvy ztvrdlého sopečného materiálu. Na světlo se dostal přesný otisk oběti, který využili jako formu. Odborníci takto získali zhruba sto sádrových odlitků postav z celkových jedenácti set padesáti nalezených těl. Podobný postup uplatnili také u mrtvých zvířat. Z této série pochází oblíbený odlitek uvázaného psa s obojkem. Zvíře se podle zachované pozice marně snažilo utéct z dosahu sopky.
Sádrové odlitky uchovaly mnoho nečekaných detailů. Výzkumníci rozeznali účesy, tvary obličejů i záhyby oblečení. „Pravdou je, že to vlastně vůbec nejsou těla,“ napsala profesorka Mary Beard v článku pro britskou stanici BBC. Z jejího pohledu jde spíše o kopie nebo prázdné schránky. Autenticita tvarů přinesla velmi cenná historická zjištění. Mnoho obětí na sobě mělo silné látky a teplé pláště. Z historického hlediska převládal do té doby názor o preferenci velmi lehkého oblečení u starověkých obyvatel Středomoří.
Křehký proces a moderní technologie
Dnešní práce se sádrou probíhá prakticky totožně. Konzervátorka Stefania Giudice v dalším rozhovoru pro stejné médium upozornila na extrémní křehkost nalezených ostatků. Příprava sádry vyžaduje naprosto přesnou konzistenci. Řidší směs postrádá potřebnou pevnost pro oporu kostry, hustší varianta zase snadno překryje jemné detaily obličeje a oblečení. „Technika zůstává nejlepší pro získání dokonalých replik,“ uvedl antropolog Pier Paolo Petrone pro web History and Archaeology Online. V současnosti experti používají ke zkoumání vnitřního obsahu sádrových postav rentgenové přístroje a trojrozměrné skenování.
Odborníci v osmdesátých letech dvacátého století vyzkoušeli v lokalitě Oplontis odlitek z průhledné epoxidové pryskyřice. Postup umožnil pohled na šperky a sponku do vlasů přímo na zachované postavě. Kvůli vysoké ceně a mimořádné náročnosti tohoto procesu se ale k pryskyřici vracejí jen velmi zřídka.
Válečné bomby uprostřed antiky
Zachovalé tvary postav vzbuzovaly silné emoce už u prvních návštěvníků. Rodiny držící se v objetí zanechaly velký dojem také na spisovatele Waltera Scotta. Před svou smrtí projížděl vykopávkami v nosítkách a lokalitu pojmenoval městem mrtvých. Sílu těchto momentů využil i režisér Roberto Rossellini v roce 1954 ve filmu Cesta po Itálii s herečkou Ingrid Bergman. V jednom ze záběrů sledují hlavní postavy proces sádrování páru ve vzájemném objetí.
Fyzická podoba samotných Pompejí prošla od doby prvních objevů výraznými změnami. Významná část dnešních antických staveb pochází z rekonstrukcí vzniklých ve 20. století. Během druhé světové války shodila spojenecká letadla na areál přes 160 bomb a zničila velkou část tehdejších objevů. Současná procházka starověkými ulicemi je tak výsledkem složité spolupráce původních římských stavitelů s moderními restaurátory.
