Antonina Makarova unikala přes třicet let. Tonku s kulometem prozradil dotazník bratra

V září 1978 vstoupili agenti KGB do bytu Viktora Ginzburga v běloruském Lepelu. Přišli si pro jeho manželku Antoninu Makarovu, kterou po třiceti letech pátrání poznali svědci jako válečnou popravčí přezdívanou Tonka s kulometem. Úřadům unikala kvůli chybnému příjmení ze školy a novému životu po boku muže, který za holokaustu přišel o celou rodinu. V listopadu 1978 ji soud v Brjansku uznal vinnou ze 168 vražd a v srpnu 1979 ji zastřelili.
Útěk ze zajetí do Lokoťské samosprávy
Na podzim 1941 Němci u Vjazmy obklíčili čtyři sovětské armády a zničili i jednotku Antoniny Makarovy. Do Rudé armády vstoupila dobrovolně ze studií lékařství v Moskvě, ošetřovala raněné, obsluhovala v kantýně a naučila se střílet z kulometu. Z obklíčení vyvázla sama a skončila v německém zajetí.
Utekla odtud s vojákem Nikolajem Fedčukem, ten ji ale v lednu 1942 ve své rodné vsi Krasnyj Koloděc opustil kvůli rodině. Bez peněz se protloukala, až v létě 1942 doputovala do Lokoti, centra kolaborantské samosprávy Bronislava Kaminského. Živila se prostitucí, při výslechu mluvila kriticky o Stalinovi a dostala nabídku u policie. Podle jedné z verzí jí Kaminski dal vybrat mezi službou a smrtí a sama tvrdila, že chtěla přežít.
Třicet marek za každou popravu
V Lokoti jí svěřili popravy zajatců, partyzánů i jejich rodin včetně dětí. Kulomet Maxim dostala údajně od Kaminského, brala třicet marek za exekuci a nechávala si věci zastřelených. Před první popravou ji opili, brzy už ale alkohol předem nepotřebovala a vodku prý pila až po službě. Pálila do skupin po sedmadvaceti lidech, kolik se vešlo do věznice, a raněné dobíjela pistolí. U výslechů později tvrdila, že výčitky necítila, protože oběti neznala a měnil se pro ni jen jejich počet.
Stýkala se s německými vojáky i policisty, v létě 1943 se nakazila syfilisem a odvoz do nemocnice v týlu ji zachránil. Když Rudá armáda 5. září 1943 Lokoť obsadila, našla ostatky asi patnácti set lidí a od místních uslyšela o dívce s kulometem. Makarova už tam ale nebyla. S německým poddůstojníkem pak odjela do dnešního Polska a bez dokladů skončila v táboře v Königsbergu, dnešním Kaliningradu.
Nový život v běloruském Lepelu
V roce 1945 v dobytém Königsbergu ukradla průkaz zdravotnice ze 422. zdravotnického praporu. S falešnou identitou se snadno sžila a v polní nemocnici potkala zraněného seržanta Viktora Ginzburga, který za holokaustu ztratil příbuzné. Brzy se vzali a usadili v jeho rodném Lepelu.
Měli dvě dcery a všichni pracovali v oděvním závodě, kde Makarova od roku 1961 postoupila ke kontrole kvality. Její fotka visela na tabuli cti i v muzeu, dostala vyznamenání a ve školách vyprávěla vymyšlené zážitky z fronty. Kolegové ji znali jako uzavřenou, spolehlivou a v pití umírněnou. O její minulosti nevěděli přátelé, dcery ani manžel.
Dotazník z ministerstva obrany
KGB přitom marně prověřila na 250 žen jménem Antonina Makarova. V matrikách totiž figurovala jako Antonina Makarovna Panfilova, narozená v březnu 1920 ve Smolenské oblasti. Ve škole ji ale podle tradované verze omylem zapsali jménem po otci a rodiče chybu neopravili. Právě kvůli téhle záměně ji vyšetřovatelé hledali pod špatným jménem tři desetiletí.
V polovině 70. let její bratr z ministerstva obrany vyplňoval dotazník k zahraniční cestě a u sestry připsal i jména Makarova a Ginzburg. KGB ji začala sledovat a pod záminkou vyznamenání zjistila, že nezná jména údajných spolubojovníků. V červenci 1978 ji poznal první svědek z Lokoti a další ji potvrdili při fingované návštěvě úřadu.
Soud v Brjansku
V září 1978 ji KGB převezla do Brjansku. Podle vyšetřovatele Leonida Savoskina zůstala bez emocí, manžel naopak věřil v omyl, psal Leonidu Brežněvovi i OSN a zhroutil se až po předložení důkazů. Makarova vinu nepopírala, čekala ale mírný trest kolem dvou let, protože šlo o válku. Jeden z psychiatrů u ní popsal dvě paralelní vědomí a navrhoval ji nesoudit.
Soud v Brjansku pod vedením Ivana Bobrakova ji 20. listopadu 1978 uznal vinnou ze 168 ověřených vražd a odsoudil k zastřelení, ačkoli rok 1979 režim vyhlásil Rokem ženy. Žádosti o milost zamítli a podle katova asistenta šla 11. srpna 1979 v šest ráno na smrt bez strachu a slz. Stala se jednou ze tří žen, jejichž popravu Sovětský svaz po Stalinově smrti přiznal. Ginzburg s dcerami zůstal navzdory opačným zvěstem v Lepelu, kde v únoru 1993 zemřel. Případ zpracovalo několik dokumentů a v roce 2014 i ruský seriál Kat, ve kterém hrála Viktorija Tolstoganova.
Jsem mladá blogerka, co se věnuje historii, lifestylu a světu celebrit. Baví mě sledovat, co je zrovna trendy porovnávat s minulostí, a sdílet to s ostatními, ať už jde o nové módní kousky, nebo novinky z červeného koberce. Psaní se…
Další články autora (221)


