Komunistický funkcionář Rudolf Slánský stál v dubnu roku 1950 za pečlivě utajovaným plánem na úplnou likvidaci řeholního života v zemi. Ozbrojené složky tehdy během jediné noci vtrhly do stovek klášterů a odvlekly přes dva tisíce překvapených mužů. Událost známá pod krycím názvem Akce K trvale změnila osudy mnoha lidí a proměnila historické církevní budovy v kasárna či internační tábory.
Inscenovaný soudní proces s opaty
Komunistické vedení potřebovalo před veřejností obhájit připravovaný tvrdý zásah. Státní bezpečnost proto s předstihem zinscenovala monstrproces s deseti výraznými osobnostmi z řad představených. Před soudním senátem stanuli provinciál jezuitů František Šilhan, profesor teologie Silvestr Braito a opat želivského kláštera Vít Tajovský.
Vyšetřovatelé je hrubým nátlakem donutili k přiznání ke smyšlené špionáži a přechovávání zbraní, které do klášterních prostor předem nastrčili sami příslušníci bezpečnosti. Prokurátor původně požadoval tresty smrti. Soudci nakonec vynesli tresty v celkové výši sto dvaatřiceti let a jedno doživotí pro Ivana Mastiliaka.
Propagandistická brožura zvaná Co se skrývalo za zdmi klášterů následně vykreslila řeholníky jako škodlivé protistátní živly. Tím se dokonale připravila půda pro samotný noční úder.
Noční probuzení pod dohledem samopalů
Samotný přepad odstartoval přesně o půlnoci ze 13. na 14. dubna. Do budov vtrhli po vyražení dveří ozbrojenci ze sboru národní bezpečnosti, policisté a milicionáři. Většinu obyvatel vyhnali z postelí rovnou v pyžamech.
Student teologie Vladimír Benedikt Holota vzpomínal na překvapivý projev lidskosti jednoho z policistů v pražském konventu. Ten mu poradil pořádné oblečení a dovolil mu vzít si dvě knihy. Řeholníci se museli s minimem osobních věcí shromáždit na nádvořích. „A držet hubu, nebo vám ji rozbijeme,“ křičeli na ně podle vyprávění pro portál Paměť národa dozorci.
Následně nastoupili do přistavených autobusů se zalepenými okny. Mnozí z nich se reálně obávali jednosměrné cesty rovnou do sibiřských gulagů. Zadržení muži ve Svätém Kríži nad Hronom se loučili zpěvem latinské hymny a policisté je marně nutili k mlčení.
Transporty do izolace a rabování majetku
Autobusy s překvapenými řeholníky nakonec mířily do vybraných centralizačních klášterů v Broumově, Králíkách, Oseku a Želivě. Zabavené majetky a vzácné historické knihovny zůstaly zcela napospas rabování. Podle čtrnáctiletého studenta Theobalda Czernina vypadaly vyklizené pokoje v bohosudovském gymnáziu hned druhý den jako po naprosté spoušti.
Zadržení muži v internačních táborech těžce pracovali zcela zadarmo a veškerý styk s okolním světem dozorci přísně hlídali. Režim se navíc vězně pokoušel ideologicky převychovat pomocí politického školení.
Na stavbu přehrady Klíčava za nimi vedení dokonce poslalo uvědomělé svazačky s jasným cílem rozptýlit je a odlákat od víry. Záměr se zcela minul účinkem. Společná izolace naopak masivně posílila vnitřní soudržnost a morálku vězněných mužů z různých řádů.
Odvaha obyvatel a život v utajení
Přísné utajení celé akce účinně omezilo větší protesty široké veřejnosti. Na několika místech se lidé přesto otevřeně pokusili internovaným duchovním pomoci. V Podolinci na Slovensku se shromáždil dav dvou set mužů ozbrojených klacky a kamením s úmyslem zadržené osvobodit. Bezpečnostní složky je rozehnaly střelbou do vzduchu a slzným plynem.
V českém Želivě odvážně zásobovala řádové bratry jídlem Ludmila Zadníčková. Do tábora pravidelně propašovala cenné maso a podílela se na předávání zpráv z domova. Po odhalení dostala u soudu trest šesti let vězení.
Mladší řeholníci museli později narukovat do Pomocných technických praporů k těžké práci na stavbách. Navzdory silnému tlaku si všichni zachovali pevnou víru. Po propuštění mnozí z nich zakládali skryté bytové komunity a natrvalo tak udrželi kontinuitu svých společenství.
