Sputnik svým pípáním vyděsil Američany, Sověti ho přitom zpočátku ignorovali. Vznikl jako vedlejší produkt bomby

4. října 1957 se na oběžné dráze Země ocitlo první umělé těleso. Kovová koule o váze osmapadesáti kilogramů vysílala rádiový signál, který vyvolal ve Spojených státech amerických obavy z technologického zaostávání. V samotném Sovětském svazu mu vedení zpočátku nevěnovalo téměř žádnou pozornost, družice Sputnik totiž vznikla jako vedlejší produkt vývoje rakety pro vodíkovou bombu.

Zpožděný vývoj jaderné zbraně

Program umělé družice se zrodil z vojenských plánů sovětského režimu. Cílem bylo vyrobit mezikontinentální raketu schopnou nést vodíkovou bombu. Vzhledem k tomu, že konstruktéři předem nevěděli, jak velká tato jaderná nálož nakonec bude, navrhli raketu Semjorka pro velmi těžký náklad. Střela měla dopravit pětitunovou hlavici na vzdálenost osmi tisíc kilometrů.

Vývoj vodíkové bomby ovšem nabral zpoždění. Tým vědců kolem inženýra Sergeje Koroljova tak situaci využil k prosazení civilního kosmického projektu. Kosmický inženýr Jurij Grečko po letech uvedl, že bez vývoje vojenské rakety by čas první sovětské družice nastal o mnoho let později.

Koroljovův tým nejprve od roku 1954 připravoval složitější projekt pod názvem Objekt D. Mělo jít o satelit o hmotnosti jednoho tisíce kilogramů vybavený vědeckými přístroji. Technické potíže stavbu prodlužovaly a Koroljov vyjádřil obavu, že Sovětský svaz předstihnou Spojené státy americké, kde na raketovém programu pracoval tým vedený Wernherem von Braunem. V září 1957 proto sovětští vědci původní plán změnili a rozhodli se do vesmíru vyslat podstatně jednodušší zařízení.

Zpráva na spodní straně novin

Sputnik 1 odstartoval 4. října 1957. Na oběžnou dráhu vynesl aparaturu, do které se kromě baterií, ventilace proti přehřátí a rádiového vysílače nevešly žádné další přístroje. Koule z leštěného kovu o průměru osmapadesáti centimetrů vybavená čtyřmi anténami začala vysílat nepřetržitý signál.

Sovětské vedení experimentu zpočátku nepřikládalo velkou váhu. Jurij Grečko situaci popsal tak, že vláda nahlížela na projekt družice jako na nezajímavou fantazii. První oficiální zmínka o úspěšném startu se v sovětském tisku objevila pouze jako krátká zpráva na spodní straně novin. Člen týmu Boris Čertok uvedl, že ani dva dny po startu vědci nebo vláda nedocenili plný význam události a brali ji spíše jako dětskou hru.

Teprve po dvou dnech se zpráva přesunula na titulní strany v reakci na masivní mediální ohlas v západních zemích. Tisková agentura TASS v té době vydala prohlášení, že let družice mohou lidé sledovat pomocí běžných dalekohledů v paprscích vycházejícího a zapadajícího slunce. Světlo pohybující se po obloze však patřilo dohořívajícímu druhému stupni nosné rakety, samotný malý satelit nebyl pouhým okem viditelný.

Tři týdny rádiových signálů

Rádiový vysílač na palubě odesílal na Zemi základní údaje o teplotě a hustotě, čímž prokázal možnost přenosu informací z vesmíru. Přístroj vysílal na frekvenci dvaceti megacyklů. Charakteristické pípání ladili radioamatéři po celém světě, pro které vydala americká liga radioamatérů přesné instrukce k zachycení signálu.

Vysílání Sputniku trvalo jednadvacet dní. Po vybití baterií 26. října 1957 družice ztichla, na oběžné dráze ale setrvala další dva měsíce. Za tu dobu absolvovala 1440 oběhů planety a překonala vzdálenost více než šedesát milionů kilometrů. Její let skončil 4. ledna 1958 vstupem do atmosféry, kde zanikla.

Americká obava z vesmírného útoku

Zpráva o úspěšném sovětském startu narušila americkou víru ve vlastní technologickou převahu. V politických kruzích se objevily úvahy o zaostávání ve vývoji raketových technologií. Senátor Lyndon B. Johnson pocit ohrožení popsal slovy, jako by děti házely z dálničního nadjezdu kameny na projíždějící auta. Téma údajného raketového deficitu později využil John Fitzgerald Kennedy během prezidentské volební kampaně v roce 1960.

Prezident Dwight D. Eisenhower situaci hodnotil klidněji. Spojené státy měly na podzim roku 1957 k dispozici přes šest tisíc jaderných zbraní a udržovaly stovky dálkových bombardérů v neustálé pohotovosti. Letectvo mělo navíc přehled o sovětských letištích díky přeletům špionážních letadel ve velkých výškách.

Americký pokus o vyslání vlastní družice pomocí rakety Vanguard v prosinci 1957 skončil nezdarem a explozí krátce po startu. První americký satelit dosáhl oběžné dráhy až v průběhu roku 1958.

Přečtěte si také

Jurij Gagarin: První muž ve vesmíru zahynul ve 34 letech ve stíhačce. Jeho smrt provázely spekulace

Jurij Gagarin (†34) jako první člověk vzlétl do vesmíru. Jeho cesta začala už v dětství během války. Jeho život skončil tragicky sedm let po návratu z vesmíru.

Další sovětská prvenství

Sovětský vesmírný program pokračoval bezprostředně po Sputniku 1 další misí. Vedení státu požadovalo nový start k oslavám čtyřicátého výročí revoluce, vědci proto urychleně připravili Sputnik 2. Uvnitř kabiny cestovala fenka z moskevských ulic jménem Lajka, která měla do těla voperované senzory. Po čtyřech obězích uhynula na přehřátí organismu.

Další milníky následovaly brzy poté. V září 1959 dopadla sonda Luna 2 na povrch Měsíce a 12. dubna 1961 obletěl Zemi v lodi Vostok 1 kosmonaut Jurij Gagarin. Úspěchy v dobývání kosmu využíval tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov jako ukázku technologické vyspělosti komunistického bloku, ačkoli obyvatelé státu v téže době museli čekat dlouhé roky na pořízení základních domácích spotřebičů.

Během návštěvy Spojených států v roce 1959 věnoval Chruščov prezidentu Eisenhowerovi repliku vlajky ze sondy Luna. Let do zámoří delegace absolvovala strojem Tupolev Tu 114, u kterého technici museli během cesty kontrolovat stav motorů.

Mohlo by vás zajímat:

Skutečný papežův vymítač velel za války partyzánům. Při obřadech podle něj lidé plivali hřebíky a sklo

Televize Nova uvedla snímek Papežův vymítač s hercem Russellem Crowem. Skutečný kněz Gabriele Amorth velel partyzánům a kritizoval jógu i Harryho Pottera.