Pouhý den po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše a týden po podpisu mnichovské dohody se státní uspořádání Československa radikálně změnilo. Slovenští politici se 6. října 1938 sešli v Žilině a vyhlásili autonomii. Využili tak oslabení pražské vlády k prosazení dlouholetého politického cíle. Událost však zároveň odstartovala rychlý konec demokratického systému na Slovensku.
Ultimátum pro oslabenou Prahu
Mnichovská dohoda z konce září 1938 připravila Československo o 41 098 kilometrů čtverečních území a více než 4 800 000 obyvatel. Vláda v Praze se tlaku západních mocností a hitlerovského Německa podřídila. Ztratila tím velkou část své autority a schopnosti vzdorovat vnitřním tlakům.
Hlinkova slovenská lidová strana se rozhodla vzniklé státní krize využít k prosazení vlastních politických požadavků. Tyto snahy autonomisté dlouhodobě opírali o nenaplněnou Pittsburskou dohodu z května roku 1918. Samotný návrh ústavního zákona o autonomii připravilo vedení lidovců již v červenci roku 1938. K jeho autorům patřili Andrej Hlinka, Karol Sidor, Martin Sokol a Jozef Tiso, přičemž Hlinka v srpnu téhož roku zemřel. Národnímu shromáždění předložili návrh 17. srpna 1938.
Čtyři dny po Mnichovu, 3. října 1938, dali slovenští politici pražské ústřední vládě čtyřiadvacetihodinové ultimátum k vyhlášení samostatné správy. O dva dny později se do Žiliny sjel výkonný výbor strany. Ve stejný den v Praze abdikoval československý prezident Edvard Beneš.
Jednání ve dvou budovách
Vyjednávání o budoucím uspořádání probíhalo ve městě 6. října na dvou místech. Zástupci Hlinkovy slovenské lidové strany rokovali o podrobnostech v Katolickém domě. Představitelé dalších politických stran a subjektů čekali na výsledek jejich rozhovorů v nedalekém hotelu Remi.
Na stranu autonomistů se posléze přidal zástupce agrárníků Pavol Teplanský a s návrhem souhlasili i zástupci Slovenské národní strany. O den později krok potvrdila také sociální demokracie. Politici tak podepsali dokument známý jako Žilinská dohoda. Tím přešla výkonná i zákonodárná moc nad slovenským územím do rukou Slováků. Z balkonu Katolického domu byla autonomie ještě týž den veřejně vyhlášena. Ve městě následně lidovci zorganizovali protičeskou demonstraci, při které došlo k několika výtržnostem.
Pětice slovenských ministrů
Pražská ministerská rada tlaku okamžitě ustoupila. Ještě 6. října jmenovala poslance Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska. Následující den získali vládní křesla další čtyři zástupci. Autonomní kabinet oficiálně zahájil svou činnost 9. října 1938.
Vláda se skládala z pěti členů, kteří byli formálně také součástí ústřední pražské vlády. Do kompetence slovenského kabinetu přešly resorty vnitra, spravedlnosti, zdravotnictví, dopravy, hospodářství, školství a financí. V pravomoci ústřední vlády zůstala pouze zahraniční politika, národní obrana, správa státního dluhu a uzavírání společných půjček.
Ferdinand Ďurčanský převzal ministerstvo spravedlnosti, sociální péče a zdravotnictví. Pavol Teplanský řídil zemědělství, obchod, veřejné práce a finance. Ján Lichner vedl resort pošt a železnic a Matúš Černák usedl do čela ministerstva školství. V tomto složení fungovala vláda do 1. prosince 1938.
Hlasování bez ústavní většiny
K formálnímu právnímu ukotvení uspořádání došlo o měsíc později. Národní shromáždění přijalo ústavní zákon o autonomii Slovenské krajiny v Poslanecké sněmovně 19. listopadu a v Senátu 22. listopadu. Z hlediska ústavního práva však hlasování provázely zásadní nedostatky.
Zákonodárný sbor normu odsouhlasil bez rozpravy a chyběla mu potřebná třípětinová většina. V Poslanecké sněmovně pro zákon zvedlo ruku 144 poslanců, potřeba jich ovšem bylo 180. V Senátu pro něj hlasovalo 78 členů namísto předepsaných 90.
Potřebné kvórum poslanců se tehdy vypočítalo z uměle sníženého počtu zákonodárců. Těsně před hlasováním totiž přišlo v rozporu s ústavou o své mandáty 69 poslanců a 33 senátorů. Ústavní zákon o autonomii tak československým parlamentem prošel neústavní cestou.
Otevřená cesta k diktatuře
Účastníci žilinského jednání přijali 6. října vedle samotné dohody také Manifest slovenského národa. Podle původní domluvy s ostatními politickými subjekty neměl být jeho text zveřejněn. Tiskový orgán lidovců s názvem Slovák jej ovšem 7. října otiskl v plném znění.
Dokument obsahoval pasáže, které formulovaly budoucí politické směřování. Signatáři v něm deklarovali odhodlání setrvat po boku národů bojujících proti marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí. Text tak oficiálně předznamenal budoucí pevné spojenectví s hitlerovským Německem.
Vyhlášením autonomie na Slovensku rychle skončila politická pluralita. Již na podzim roku 1938 zlikvidovala lidová strana všechny ostatní politické subjekty a nastolila systém vlády jedné strany. Při volbách do nově ustaveného Snemu Slovenskej krajiny v polovině prosince 1938 se voliči museli rozhodovat pouze prostřednictvím jediné povolené kandidátky. Získaná autonomie trvala pouhých pět měsíců. Uspořádání definitivně ukončil vznik samostatného Slovenského státu 14. března 1939.
.jpg){kind=link}