Prezident Edvard Beneš rezignoval na svou funkci 5. října 1938 necelý týden po podepsání mnichovské dohody. O sedmnáct dní později odletěl do londýnského exilu, kam si ze státní pokladny odvezl milion korun v librách. Rychlý ústup z funkce vyvolal ve společnosti hluboké rozhořčení a vedl k okamžitému hledání viníků národní katastrofy.
Rezignace v okleštěné zemi
Den po jmenování úřednické vlády generála Jana Syrového, 5. října 1938, prezident Edvard Beneš oficiálně abdikoval. Ve svém rozhlasovém projevu hovořil o osekání koruny stromu vlasti a nutnosti soustředit rodovou sílu do kořenů.
Své rozhodnutí veřejnosti vysvětloval tím, že chtěl odstoupit bezprostředně po přijetí mnichovského diktátu, ale čekal na sestavení pevnějšího vládního kabinetu. V roce 1941 však z exilu prohlašoval, že ho k rezignaci donutilo především Německo. Pro nacistické politiky představoval největší překážku pro domluvení jakýchkoliv vztahů mezi Berlínem a Prahou.
Adolf Hitler v téže době podnikal cestu po anektovaných Sudetech. Na opačné straně státu, na Těšínsku, začala polská armáda postupně obsazovat Třinec, Jablunkov a další přilehlé oblasti. Z hradního stožáru zmizela 6. října prezidentská standarta a Beneš se přesunul do své vily v Sezimově Ústí nedaleko Tábora.
Do Velké Británie odletěl společně s manželkou Hanou 22. října běžnou leteckou linkou. Z okleštěné vlasti si podle publikovaných informací odvezl na cestu jeden milion korun v podobě britských liber. Zanechal v zemi valnou část svého majetku i nejbližší spolupracovníky Prokopa Drtinu a Huberta Ripku.
Mám svůj plán, je to aeroplán
Zklamaná veřejnost začala hledat viníky katastrofálního diplomatického vývoje. Ještě před podepsáním dohody v Mnichově se prezident snažil uklidnit společnost prohlášením, že má připravený plán pro všechny případy. Podstatu svého sdělení ale nikdy na veřejnosti neupřesnil. Po jeho rychlém odjezdu do zahraničí si lidé po hospodách větu sarkasticky doplňovali připojením rýmu o aeroplánu na „Já mám plán, aeroplán.“
Právní historik Jan Kuklík uvádí, že Beneš se stal pro většinu tehdejší české společnosti viníkem číslo jedna. Lidé v jeho osobě odsuzovali dosavadní zahraniční orientaci státu i neúčinné spojenectví s Francií. Senátor Josef Matoušek nebo tehdejší ministr zahraničí František Chvalovský zkoušeli navrhnout úřední prošetření jeho role v mnichovské krizi. Ve večernících se brzy objevovaly spekulace, že si exprezident v Londýně žije v přepychu a že odcizil cenné národní sbírky.
Radikální politik Ladislav Rašín, který v září marně vyzýval k ozbrojenému odporu, napsal Benešovi v listopadu do exilu dopis. Odsoudil v něm jedince, kteří se za prezidentovu autoritu před krizí schovávali a po Mnichovu nehnuli prstem, aby ho bránili. Honba za viníky brzy zasáhla i další osoby a skupiny. Cílem útoků se stali hradní úředníci, liberálové a pod obrovským tlakem pravicového tisku se ocitl také těžce nemocný spisovatel Karel Čapek.
Půl milionu Čechů bez práv
Po odstoupení pohraničí odešlo podle historických odhadů do českého vnitrozemí kolem sto sedmdesáti tisíc obyvatel. Někteří prchali ze svých domovů před německými bojůvkami, jiní se se zbytkem rodiny dohodli na odvozu větší části svého majetku. Na anektovaném území však zůstalo zhruba půl milionu českých občanů, kteří se ze dne na den ocitli v pozici zcela bezprávné menšiny. Řada z nich žila ve smíšených manželstvích a německá správa jim umožnila ponechat si drobný osobní majetek.
V úředním styku a ve veřejných prostorách začal platit přísný zákaz používání českého jazyka. Češi ztratili možnost pracovat na pozicích ve státní správě a vykonávat politické funkce na lokální úrovni. Nová vládnoucí moc zrušila všechny české politické strany a jejich majetek zabavila ve prospěch Německa. Během krátké doby se přestaly tisknout české noviny a skončilo také domácí rozhlasové vysílání.
Opatření postupně zasáhla i každodenní společenský život. Pod zákaz spadly české ochotnické divadelní spolky, taneční zábavy, fotbalová utkání i náboženská kázání v češtině. Veřejné knihovny zůstaly uzavřené a na celém zabraném území úřady zrušily české střední školy. Od konce října začal oblast spravovat z pozice říšského župního vedoucího Konrad Henlein.
Odchod do Spojených států
Odstoupivšího Beneše nahradil 30. listopadu ve funkci prezidenta právník Emil Hácha. Post přijal po silném nátlaku svého okolí a po tajných konzultacích s exprezidentem, který mu předtím přislíbil podporu. Odstoupením pohraničí a abdikací prvního muže však destrukce státu neskončila. Ještě v říjnu vyhlásila autonomii slovenská vláda a o pár dnů později učinila totožný krok také Podkarpatská Rus.
Edvard Beneš mezitím z britských ostrovů odcestoval do Spojených států amerických, kde převzal pozici přednášejícího na univerzitě v Chicagu. Po březnové okupaci okleštěných Čech a Moravy se na jaře roku 1939 přesunul zpět do Londýna. Zde se postavil do čela zahraničního odboje a začal s diplomatickými přípravami na opětovnou obnovu státních hranic.
Po šesti letech strávených v zahraničí odjel na jaře 1945 přes Moskvu na osvobozené území republiky. V dubnu téhož roku v Košicích jmenoval první poválečnou vládu a v květnu dorazil do Prahy, kde znovu usedl do křesla prezidenta. Ve funkci setrval do června 1948, kdy pod politickým tlakem Klementa Gottwalda abdikoval podruhé. Oproti němu Emil Hácha se konce války ve zdraví nedočkal. Zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci, aniž by ve svých posledních dnech plně vnímal realitu.
,_Pestr%C3%BD_t%C3%BDden_(cropped).jpg){kind=link}