Po vraždě posledního Přemyslovce vyběhl z domu rytíř s krvavou dýkou. Stráže ho zabily, jeho jméno se pak objevilo znovu

V srpnu 1306 vyběhl z děkanského domu na olomouckém hradě rytíř se zakrvácenou dýkou v ruce a stráže ho venku podle Zbraslavské kroniky okamžitě zabily. Uvnitř ležel mrtvý šestnáctiletý český a polský král Václav III., poslední mužský člen vládnoucího rodu Přemyslovců. O čtrnáct let později se ale durynský šlechtic téhož jména v historických pramenech objevil znovu. Kdo tehdy v Olomouci skutečně vraždil a kdo si čin objednal, historikové s jistotou neurčili.
Tažení do Polska se zastavilo v Olomouci
Před Olomoucí tábořilo 4. srpna 1306 vojsko z Čech a čekalo na zemskou hotovost z Moravy. Společně měli vyrazit do Polska proti piastovskému knížeti Vladislavu Lokýtkovi, který si nárokoval krakovský trůn. Václav III. nechal v Praze jako svého zástupce švagra Jindřicha z Korutan a v Olomouci se ubytoval v kapitulním děkanství u děkana Budislava, přímo v areálu hradu svých knížecích předků.
Od bujarých pitek k rozbíjení hrnků
Přestože byl Václav III. ještě mladík, měl za sebou už bohaté panovnické zkušenosti. V jedenácti letech přijal uherskou korunu a po smrti otce Václava II. v roce 1305 se stal českým a polským králem. Uher se nakonec musel vzdát a po uzavření míru s římským králem Albrechtem I. Habsburským se soustředil na udržení českého a polského dědictví. Kronikář Petr Žitavský o něm napsal, že byl velkodušný, nadaný a uhlazeně mluvil čtyřmi jazyky: latinsky, německy, maďarsky i česky.
Na počátku vlády se ale podle tradice oddával pitkám s urozenými kumpány. Zbraslavská kronika zaznamenala, že panští synové na něm v opilosti loudili města, hrady i vesnice a ráno si s dary u kancléře zajišťovali královské výsady. Zhruba po roce mu rázně promluvil do duše opat Zbraslavského kláštera Konrád. Mladý král se zklidnil a podle tradice si pak stavěl do řady hliněné hrnky se jmény šlechticů a rozbíjel je se slovy: „Ty, pane, vrať mi hrad, který jsi vyloudil, nebo jinak jako hrnec tento rozbiji hlavu tvou a kteréhokoliv jiného poddaného mně se protivícího.“
Záhada kolem rytíře Konráda z Botenštejna
V Olomouci si 4. srpna krátce po poledni, po obědě a zdlouhavých jednáních s českými pány, šel Václav III. na chvíli odpočinout. Prameny se rozcházejí v tom, zda ho útočník překvapil ještě na lůžku, nebo až ve chvíli, kdy po krátkém zdřímnutí vstal a zamířil do síně. Podle tradice byl třikrát bodnut dýkou a na místě zemřel. Jeho smrtí skončila v mužské linii více než čtyřsetletá vláda Přemyslovců v českých zemích.
Z děkanského domu následně vyběhl durynský šlechtic Konrád z Botenštejna, uváděný také jako rytíř z Mulhova, a stráže ho před domem okamžitě zabily. Už doboví kronikáři nad tak rychlým soudem pochybovali. Zbraslavská kronika k tomu uvádí: „Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž… Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh.“
O jeho vině pochyboval i Petr Žitavský. Podle novějších úvah se rytíř mohl králi pokusit pomoci nebo jen upozornit na skutečného pachatele. Badatel Miroslav Ivanov pak ve dvacátém století upozornil na listinnou zmínku o durynském šlechtici či žoldnéři jménem Konrád z Botenštejna z roku 1320. Muž toho jména tedy žil ještě čtrnáct let po olomoucké vraždě a stráže na hradě zřejmě sprovodily ze světa někoho jiného.
Podezřelí od Habsburků po domácí pány
Historikové se shodují, že útok byl zřejmě promyšlenou akcí, a okruh lidí, kterým smrt prospěla, je široký. Zmiňují se čeští páni obávající se ztráty majetků i římský král Albrecht I. Habsburský, jemuž rozhodný vladař mohl zhatit plány na ovládnutí Čech. Jeho syn Rudolf Habsburský v zemi skutečně krátce vládl poté, co vyhnal Jindřicha Korutanského. Podezření padalo i na samotného Jindřicha Korutanského, kterému se jako správci země a královu švagrovi otevřela dědičná cesta k české koruně.
Smrt soupeře pomohla také Vladislavu Lokýtkovi, protože české vojsko se bez velitele rozešlo domů. Polské koruny se ale dočkal až v roce 1320, neboť část slezských Piastovců ho nadále nepřijímala. Letopisec Otokar Štýrský zase připsal čin dvěma šlechtickým spiklencům a jménem uvedl Odelina z Wildensteinu, česky Holena z Vildštejna či Vlčtýna. Motivem měla být pomsta za popravu Záviše z Falkenštejna před hradem Hluboká v roce 1290, důkazy o účasti tohoto šlechtice se ale nedochovaly.
Čtyři roky neklidu po králově smrti
Následující čtyři roky přinesly do českých zemí rozbroje, vojenská tažení a boje zájemců o uvolněný trůn. Vítězně z nich nakonec v roce 1310 vyšel Jan Lucemburský, manžel přemyslovské princezny Elišky.
Mladého krále pohřbili v kryptě olomoucké katedrály svatého Václava, v roce 1326 jeho ostatky převezli do Zbraslavského kláštera k otci a tam se později ztratily. V Olomouci ho připomíná pamětní deska v kapitulním děkanství a letos v srpnu si město připomnělo 720. výročí vraždy vyzváněním zvonů katedrály a pietním aktem.
Myslíte si, že historikové ještě někdy odhalí skutečného vraha Václava III.?
Výsledky uvidíte po hlasování. Hlasovat jde jednou.
Proč zrovna takhle? Napište to do diskuze →Jsem publicistka, která už víc než dvacet let píše o lidech, místech a věcech, které stojí za řeč. Fascinují mě příběhy osobností, co něco vydržely a neztratily nadhled. Ráda hledám to, co se skrývá pod pozlátkem slávy i v obyčejných…
Další články autora (46)


